ČESKO: BUDEME ZA POBYT V PŘÍRODĚ PLATIT?

ČESKO: BUDEME ZA POBYT V PŘÍRODĚ PLATIT?

Povinné rezervace, poplatky, kvóty, povolenky… Blíží se doba, kdy bude pohyb v chráněných krajinných oblastech a národních parcích omezený nebo dokonce zpoplatněný? O jakých formách regulace turistů se u nás diskutuje a jak to řeší v zahraničí?

Hurá! Konečně pátek! Tak co s víkendem? Koukneme na předpověď počasí, zkontrolujeme stav účtu… No, na Bahamy to nevypadá – ale Sněžku bychom mohli dát? Tak jo, rozhodnuto. Ale zdaleka ne hotovo. Než se začneme balit, ještě rychle najet na web KRNAPu, odkaz „Sněžka – rezervace“. Ty jo, to se to tu nějak červená – že by všichni měli stejný nápad? Ale ne, pozor, tady je ještě pár zelených políček: rychle kliknout, než nám to někdo vyfoukne, zaplatit. Uff! Vyšlo to! Na mobilu pípla zpráva – došel QR kód. Takže potvrzeno, výšlap na naší nejvyšší horu zítra bude! Sci-fi? Ani ne – po tom, jak v posledních letech návštěvnost Krkonoš soustavně narůstala a na Sněžce se loni v jeden den prostřídalo více než deset tisíc lidí, vedení Krkonošského národního parku začalo vážně přemýšlet o tom, že zkusí regulovat návštěvnost právě pomocí rezervací. Na Sněžku by tak mohly denně zhruba dva tisíce turistů. Je to dobře, nebo špatně?

Turista versus příroda?

Samozřejmě není to jen Sněžka a Krkonoše, „přeturistováno“ (začíná se používat světácky znějící pojem „overturismus“) je také v našich ostatních NP, ať už je to nejmladší z nich České Švýcarsko (vznik 2000), největší plochu zabírající Šumava (70 000 ha, vznik 1991), nebo Podyjí (nejmenší, něco málo přes 6 000 ha, jediný na Moravě, vznik 1991). A také to není jen záležitost minulého, i co se turismu týká poněkud vyšinutého, covidového roku.

Článek vyšel v jarním vydání časopisu Svět outdooru 1/2021. Nenech si ujít další zajímavé a inspirativní čtení a zařiď si předplatné!

Jak to u nás bylo s turismem a ochranou přírody

První chráněné krajinné oblasti v Československu začaly vznikat v 50. letech – hlavně kvůli ochraně a zachování vzácných území, zároveň se však tyto oblasti využívaly k rekreaci (začaly se tam stavět chaty, rekreační střediska, kempy). Podle zákona č. 40 přijatého v roce 1956 tehdy hodnoty přírody „sloužily k poučení, osvěžení a péči o zdraví našeho lidu, a tím k dalšímu vzestupu jeho hmotné a kulturní úrovně“.

Samozřejmě kvůli stavbám chat bylo třeba občas vykácet nějaký les, sjezdovky „pohltily“ nejednu vzácnou louku. Na druhou stranu (snad jako určitá sebereflexe?) začaly vznikat národní parky – jako první KRNAP (1963). Pak přišla Sametová revoluce a rozmach podnikání. Cestovní ruch, respektive turismus, se stal něčím, na čem se dalo vydělávat – v posledním desetiletí přináší do státní kasy ročně přes 100 miliard korun.

Jenže s tím, jak rostl počet národních parků, rychle přibývalo také jejich návštěvníků – zatímco v roce 2017 jich např. v Krkonošském národním parku bylo jen málo přes milion, v roce 2018 už číslo dosahovalo skoro dvou milionů. Celkově patří KRNAP mezi nejvytíženější národní parky v Evropě a jeho návštěvnost soustavně roste.

Lákadla, kam proudí davy, má každý národní park. V Krkonošském je to samozřejmě Sněžka (denně její vrchol navštíví kolem 5 000 turistů, loňský rekord byl dokonce 11 500 návštěvníků za jediný den), v Českém Švýcarsku Pravčická brána (loňská návštěvnost – 200 tisíc lidí, 1,5 milionu v celém parku), na Šumavě nejvíc lákají ledovcová jezera (průměrná roční návštěvnost NP Šumava v poslední době – kolem 2 milionů turistů), v Podyjí největší tlačenice bývá na vinici Šobes (loni 80 000, v celém parku pak půl milionu návštěv).

Na jednu stranu bychom se mohli radovat – ejhle! Český člověk má přírodu rád! A navíc díky tak obrovskému zájmu mohou tyto turistické oblasti ekonomicky růst. Na druhou – je jasné, že všeho moc škodí.

O čem se v poslední době nejvíc mluvilo?

Bohužel právě o těch negativech „overturismu“. Loni kromě už zmíněné Sněžky, bylo mediálním „hitem“ zakázané bruslení na chráněných šumavských jezerech, „projížďky“ na čtyřkolkách a sněžných skútrech v první, nejpřísněji chráněné zóně národních parků nebo CHKO (nejkřiklavější případy byly zaznamenány v Krkonoších a v Českém ráji, kde dokonce došlo k fyzickým útokům na strážce NP, kteří se snažili upozornit na „nevhodné“ chování dotyčných). Kritiku také opět „schytali“ skialpinisté, kteří se z principu pohybují ve volném terénu, mimo turistické trasy, a jejichž počet letos v zimě výrazně vzrostl kvůli zavřeným sjezdovkám.

„Množství přestupků, které naši strážci v terénu musejí řešit, je obludné,“ uvádí KRNAP v tiskové zprávě z března letošního roku. „Počet na místě uložených pokut stoupá. Situace je bohužel horší a horší.“

Strážci KRNAP za loňský rok uložili 65 pokut v celkové výši 80 600 Kč, právníci pak vyřešili 58 správních řízení a uložili pokuty ve výši 1 298 500 Kč. Více lidí na horách znamená také více těch, kdo se tam vypraví poněkud nepřipravení (za všechny hovoří případ z letošního ledna, kdy se na túru do Krušných hor vydala starší dáma v sandálech). A taky těch, kdo porušují všechna pravidla chování v přírodě.

Přelidněné hory, davy turistů, Sněžka, Krkonoše. Foto archiv KRNAP
Přelidněné hory, davy turistů, Sněžka, Krkonoše. Foto archiv KRNAP

Jak to řeší jinde ve světě?

Podívejme se nejdřív k sousedům. Třeba v Polsku návštěvníci Krkonoš za vstup do oblasti národního parku platí už od r. 1992. Nejsou to velké částky – v řádu desítek korun, ročně tak turisté přispějí parku částkou v přepočtu kolem 30 milionů korun. Není to sice moc, ale pomůže to a určitě to má i psychologicky aspekt: když člověk za něco zaplatí, zpravidla si toho trochu víc váží. Stejně tak je zpoplatněný vstup do národního parku v polských Tatrách (loni základní jednodenní vstupné činilo 6 zlotých, tedy necelých 40 korun). Dalším zajímavým omezením je zákaz pobývání na území parku v noci, od západu do východu slunce, v období od 1. března do konce listopadu. Jako hlavní důvod je uváděná ochrana přírody – hodně zvířat je aktivních v noci a těm, co spí, by „noční turisté“ narušovali spánek.

Na slovenské straně Tater je jednou z regulací uzávěrka většiny vysokohorských turistických stezek od začátku listopadu do půlky června. Kontrolu výstupu na nejvyšší štít Vysokých Tater – Gerlach, si Slováci ošéfovali ještě trochu jinak: dostanete se tam jen s certifikovaným horským vůdcem.

„Regulace to je a není. Na Slovensku, na rozdíl od Polska, nemají zmáknutá ta represivní opatření, když to někdo nedodržuje,“ říká horský vůdce Branislav „Gabo“ Adamec, který má s voděním turistů ve Vysokých Tatrách letité zkušenosti. „Není tam vyloženě napsáno, že to není povolené, proto je tam stále hlídka horské služby, jenže ta nemá takové pravomoci, aby člověka mohla zastavit a na místě pokutovat. To mohou jenom policejní složky. Ale hlavně by to mělo být všechno o osvětě.“

Právě na osvětu, co se týče ochrany přírody, sázejí Finové.

„Pro ně je příroda strašně důležitá, od školky je vedou k tomu, jak se v lese chovat a co se smí a nesmí a proč. Takže to mají v sobě hodně zakořeněné,“ přidává své zkušeností s ochranou přírody v této zemi Radka Aaltonen, fyzioterapeutka, která se během studijního pobytu zamilovala do Finska, a už v něm zůstala. „Do národních parků může každý volně kdykoli. Chodit se může jen po vyznačených cestách, kempovat jen na vyznačených místech – každý park má pak svá specifika, kam se může a kam ne… Druhá věc je, co je ‚přeplněný‘ národní park. Pro Čecha to znamená hlava na hlavě, pro Fina třeba jen to, že potká víc než 10 lidi za den.“

Dalším způsobem, jak regulovat počet návštěvníků v nějaké atraktivní turistické oblasti, je podmínit vstup do ní rezervací noclehů, buď v kempech, nebo na horských chatách.

K takovému řešení přistoupily třeba v červenci 2018 úřady ve Francouzském Chamonix, odkud vede jedna z nejpopulárnějších výstupových cest na Mont Blanc. Ukázalo se totiž, že i na nejvyšším evropském vrcholu je „přelidněno“ – podle francouzských statistik se tam denně pohybovalo až na 300 lidí. A tak zakázaly po určitou dobu výstup nejpopulárnější tzv. francouzskou cestou přes chatu Refuge de Aigulle du Goûter všem, kteří na chatě neměli rezervaci na ubytování.

Podmínění vstupu do NP rezervací ubytování funguje také jinde ve světě – třeba na Novém Zélandu.

„Omezený je počet turistů např. na světoznámém a oblíbeném treku Milford Track,“ říká Vlaďka Kennett, bývalá honorární konzulka České republiky v Queenstown a zakladatelka cestovní kanceláře True Travel Nový Zéland. „A vlastně jsou kapacitně omezeny také jiné vícedenní horské treky po Novém Zélandu, a to díky samotným ubytovacím možnostem na horských chatách. Zejména kategorie tzv. Great Walks, tedy túry s nejvyšším servisem (je jich na Novém Zélandu celkem 10), podléhají nutnosti rezervace předem a zpoplatnění – nejen nocležného, ale i nezbytné návazné logistiky. Poplatky se týkají jak noclehů na chatách, tak v přírodních kempech.“

Návalu turistů, a hlavně horolezců, se neubránily ani Himaláje, zejména pak nejvyšší hora naší planety – v roce 2019 obletěly svět skoro neuvěřitelné snímky zástupu stovek lidí na výstupové trase na Mount Everest (z nichž 11 lidí výstup nepřežilo – mimo jiné v důsledku této tlačenice). O horách odpadků v okolí základního i dalších výškových táborů ani nemluvě. Jenže tam nelze problém hodnotit naším „západním“ pohledem – „Volání po regulaci na střeše světa je prozatím nesmysl aspoň z několika pohledů,“ vysvětluje elitní český horolezec Marek Holeček. „Abychom lépe pochopili souvislosti, nastíním pohled z nepálské strany. Jedná se o chuďoučký stát, kde spousta věcí nefunguje jako u nás. Celkový počet turistů za rok je tam kolem 600 000. Jen pro srovnání, v Česku projde přírodní atrakcí Adršpašsko-teplické skály 400 000 návštěvníků. Pro spoustu nepálských obyvatel je turismus vnímán jako dar z nebes, který jim spadl přímo do klína před necelými sto lety. Jedná se o příležitost, jak uniknout před chudobou, jak dát vystudovat své děti, jak nasát kulturu a hodnoty jiných zemí.“ Povolení (tzv. permit) k výstupu na Mount Everest stojí v přepočtu kolem čtvrt milionu korun. Na to pak navazují služby místních lidí – průvodců, nosičů, kuchařů atd. Celkem je na turismu závislých zhruba milion Nepálců a jen výstupy na Everest ročně přinesou do státní kasy kolem 300 milionů dolarů. Po sérii úmrtí ve frontě na Everest se nepálské úřady snažily reagovat na situaci, např. omezením počtu výstupů. Podle Marka Holečka to ale není řešení: „Nyní je stanovený limit na 300 povolenek z nepálské strany. Což v praxi značí přičíst dalších jeden a půl člověka, který dělá servis a doprovází ‚gringos‘. Jakmile dojde na vrcholové dny, valná většina se opět jak lusknutím prstu pohrne k vršku. Se snížením počtu povolenek poroste jen cena a přesun nachtivenců na jiné osmitisícové kopce.“

Tolik zkušenosti ze světa. A jaké jsou možnosti u nás?

Stinná stránka turismu v Nepálu. Foto Marek Holeček
Stinná stránka turismu v Nepálu. Foto Marek Holeček

NP a ostatní chráněná území v ČR – jak dál?

Otázka je palčivá, o možnostech řešení se jedná na úrovni Ministerstva životního prostředí, pod které NP a ostatní chráněná území spadají. Jaká opatření jednotlivé parky přijímají – nebo chtějí v nejbližší době přijmout?

KRNAP, přestože zvažoval už letos zkušebně rozjet zmíněné rezervace pro zájemce o výstup na Sněžku, zatím od tohoto upouští. „Rezervační systém není připraven a to tedy ani na zkoušku. Pravděpodobně budeme muset přistoupit k podobným krokům jako v loňském roce,“ vysvětluje Radek Drahný, tiskový mluvčí KRNAPu. To znamená např. opět zábrany na Sněžce a posílení strážní služby. „Očekáváme, že i letos budou turisté trávit dovolenou doma a připravujeme se na to. Ale neplánujeme národní park uzavřít a určitě nebude zavedeno vstupné (pomineme-li, že vstupné nemá regulační charakter, pokud by nebylo ve výši tisíců korun).“

V národním parku Šumava podle jeho tiskového mluvčího Jana Dvořáka regulace návštěvnosti fakticky není možná: „Každý, kdo se rozhodne NP Šumava navštívit, přijede a vyrazí na výlety. Strážci NP Šumava mají pravomoc pouze dohlížet na dodržování zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114, ale nemohou nikoho z území NP vykazovat.“ Vysoký počet návštěvníků tady bývá problémem na některých hotspotech, jako jsou Prameny Vltavy, Naučná stezka Povydřím, slatě, ledovcová jezera. „Ale s tím nic nenaděláme. Ono, pokud se lidé chovají, jak mají, a chovají se k sobě navzájem s respektem, tak se všechno dá.“

A tak se turisté mohou podívat třeba i do nejpřísněji chráněných lokalit NP Šumava – ovšem pouze v doprovodu průvodce. Jedná se o jedno i dvoudenní komentované „výlety do divočiny“, kdy se lidé mohou dostat i do jinak nepřístupných míst a pozorovat opravdovou, divokou přírodu: „Letos navíc slavíme 30 let od založení NP Šumava, takže pro tuto příležitost chystáme 30 speciálních komentovaných výprav s nejrůznějšími odborníky a milovníky Šumavy,“ doplňuje Jan Dvořák.

„Podstatný je z pohledu ochrany přírody spíše charakter návštěvnosti a individuální chování návštěvníků než jejich celkové množství,“ vysvětluje přístup vedení NP České Švýcarsko jeho tiskový mluvčí Tomáš Salov. „Proto je především nutné celému širokému spektru návštěvníků zdůrazňovat, že pravidla pro jejich pohyb v chráněném území nejsou jakousi zlovůlí zákonodárců. Jejich význam pro ochranu přírody je naprosto zásadní, a pokud je lidé budou dodržovat, mohou chráněná území navštěvovat a v rámci daných pravidel využívat třeba i ve vysokých počtech.“

Na novou sezonu – a pravděpodobný velký zájem turistů o nejmenší z našich národních parků – se chystají také v NP Podyjí, i když, jak říká tiskový mluvčí David Grossman, žádný konkrétní recept zatím nemají: „Chystáme se posílit strážní službu. S lidmi chceme v terénu více osobně komunikovat. Věříme, že většina dobře chápe, proč v národním parku musí platit pravidla chování. Minulý rok nám ale i ukázal, že jsou případy, kdy jen domluvy nestačí. Proto jsme připraveni nerespektování pravidel i pokutovat.“

Zavřené sjezdovky, tak se alespoň bobuje. Covidová zima 2021
Zavřené sjezdovky, tak se alespoň bobuje. Covidová zima 2021

Palčivý problém s přetížením turisty mívá každoročně okruh skalním městem v Adršpachu na Broumovsku. Tam už se letos snaží motivovat návštěvníky ke koupi online vstupenek předem výrazně příznivější cenou, než poté na místě. Hlavně v létě má nový systém omezení kapacity zabránit přeplnění skal, každou hodinu se do skal dostane maximálně 400 lidí. Rezervace je možné provést na www.adrspasskeskaly.cz.

Hodně mohou pomoct s usměrňováním zájmu turistů o jednotlivá místa média, také ta sociální. Nebo také uškodit – takové foto na „insta“ z nějakého zakázaného místa dokáže nejednoho lovce selfíček vyprovokovat k následování. Tím spíš, že Češi milují obcházení zákazů. My, kdo tady žijeme, si toho možná už tolik nevšímáme – prostě „takoví jsou Češi“. Ale z odstupu – třeba několika let strávených v zahraničí – je to víc vidět.

„Vzhledem k pověstné české (ne)ukázněnosti a touze jakýkoliv systém lidově řečeno očůrat, nevím, co by bylo tím účinným krokem k ochraně přírody a regulaci turismu,“ konstatuje Vladimíra Kennett, která do roku 2019 prožila celkem 17 let na Novém Zélandu. „Společnost v Česku dle mého ještě není tak zralá a vědomá na to, aby sama od sebe pochopila, že např. zpoplatnění nebo jiná regulace je nesobecký způsob, jak ponechat přírodu i pro ty, co přijdou po nás. My přece máme právo si užít, po nás potopa.“

Radka Aaltonen, po zkušenostech z sedmiletého pobytu ve Finsku, by řešení viděla v práci od základů: „Asi vytvořit nějaký program, který by se dostal už do základních škol a naučil by děti, jak se chovat v (a k) přírodě a jaké má následky to, když něco poruší. Možná by pomohl i nějaký krátký televizní spot, kde by byly bodové základní informace týkající se pohybu v přírodě. A taky v jakém oblečení vyrazit na hory.“

Horský vůdce Branislav „Gabo“ Adamec se zase zamýšlí nad dalším vývojem skialpinismu v českých horách – podle něj by se mělo vytyčit co nejvíc tras pro skialpinisty: „Mohly by vést po lesních cestách, po různých stahovacích cestách nebo loukách, kde je dostatek sněhu – je spousta cest, které se v zimě dají použít na skialpy, bez toho, že by se něco zničilo. Ty pak nějakým způsobem označit a doporučit, aby se lidi rozprchli do nějaké větší plochy, a pak chránit to, co je důležité. Podle mě je to jediná možnost, jinak ti lidi budou chodit všude. Když mám jen jednu trasu a na ní bude 400 lidí, tak je jasné, že ji buďto zničí, nebo třeba 100 půjde jiným směrem, mimo jakékoliv trasy. Ale když tam udělají 20 tras vedoucích tak, aby se nic nezničilo, označí je a dají do map jako skialpové trasy, tak z těch 400 lidí se třeba 200–250 rozprostře do těch dalších oblastí a už nebude takový nápor na tu jednu jedinou. Prostě skialpinismus zažívá obrovský boom, je to velký trend, spousta lidí to vyzkoušelo, hlavně letos, když byly zavřené sjezdovky – samozřejmě ne všichni u toho zůstanou, ale někteří ano, a parky se s tím musí naučit pracovat a žít, to jinak nejde. Ale nedá se vycházet z loňského roku, poznamenaného pandemií.”

Bohužel letos to bude asi stejné…

COVIDová realita

Je pátek večer, přemýšlím, co s víkendem. Kouknu na počasí – paráda: v sobotu i v neděli „azuro“, teplo! Kam bych asi tak vyrazila? Dívám se na mapu – hranice obce jsem už obešla asi 5x, ve směru i proti směru hodinových ručiček… Že bych to tenkrát vzala ze severu na jih? Nebo z východu na západ? Nakonec – není to jedno, vždyť krásně bude všude! Jenže na horách bude ještě krásněji… Ach jo! Smutně se podívám na panorama Beskyd, které mi visí v pokoji na stěně místo televize. Nachystám si na hromádku oblečení a respirátor a jdu spát. Sci-fi? Ne – to je lockdown v Česku, březen 2021. A co to má společného s ochranou přírody? Tak třeba zjištění, že příroda nás k životu nepotřebuje – ale my ji ano…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: