Za kmenem Beja do východního Súdánu
Vyrážíme z Chartúmu směrem na východ do míst, která obývá kmen Beja. Na obrovské ploše zahrnující území Egypta, Súdánu a Eritreje, ohraničené z jedné strany Nilem a ze druhé vodami Rudého moře, žije více než 3,5 milionu lidí. Na první pohled se liší od těch, jež jsme doposud v Súdánu poznali. Za městem Shendi se před námi otevírá svět ne nepodobný tomu, který známe z cestopisů konce 19. století.
Vyrážíme z Chartúmu směrem na východ do míst, která obývá kmen Beja. Na obrovské ploše zahrnující území Egypta, Súdánu a Eritreje, ohraničené z jedné strany Nilem a ze druhé vodami Rudého moře, žije více než 3,5 milionu lidí. Na první pohled se liší od těch, jež jsme doposud v Súdánu poznali. Za městem Shendi se před námi otevírá svět ne nepodobný tomu, který známe z cestopisů konce 19. století.
Maják Sanganeb v Rudém moři u Port Súdánu, vybudovaný Brity.
Přijíždíme do Port Súdánu, přístavu vybudovaného Brity v roce 1905, jehož ráz určují právě Bejové. Těžko poznat jejich zvyky lépe než návštěvou místní tržnice v okrajové části města. Ta je na první pohled odlišná od klasických súkú, jež známe z těchto končin. Místní muži ve sněhově bílých galábijích posedávají, diskutují a jsou obklopeni svým „zbožím“ v podobě zaparkovaných velbloudů a koní s bohatě zdobenými sedly. Je záhadou, jak si mohou udržet tak čisté oblečení v podmínkách, kdy pro prach a písek chvílemi není vidět a kdy písečné bouře přicházejí, alespoň podle nás, zcela bez varování. Bílá galábije je však něco, co každý Beja považuje za samozřejmost a jejíž nošení má řadu praktických důvodů. Například máte-li celé tělo pokryté látkou, nemůže na vás tolik hmyz, kterého jsou tady všude celá mračna. Ve veřejném prostoru se ženy pohybují jen minimálně a jejich role je práce v domácnosti a péče o rodinu.
Denní úlovek z vod Rudého moře.
Příprava ryb na grilu.
Velbloudi a koně patří k nomádským Bejům od nepaměti a jsou esencí jejich existence. Dávají mléko, maso, zajišťují přepravu z místa na místo a odrážejí sociální status svého majitele. Bejové žijí způsobem života, jehož podstatou je pohyb, a jejich svobodná duše potřebuje prostor a volnost. V jejich světě neexistují státní hranice, protože tradiční způsob života počítal s neustálým přesunem lidí podle toho, kde zrovna panovaly dobré podmínky pro život. Obrovské území, které měli Bejové k dispozici, je nijak nenutilo své zvyklosti upravovat, protože kdokoliv v Chartúmu to k nim měl daleko. Jejich znalost prostředí a schopnost přežít jim dávala náskok před každým, kdo zatoužil ovládnout je, a tak si oblast Východní pouště mezi Nilem a Rudým mořem udržela jedinečný ráz.
Výrobci mečů na tržnici v Port Súdánu.
Tradiční jambia, kterou příslušníci kmene Beja nosí pod galábijí.
Na trhu se setkáváme s prodejci a výrobci zbraní, protože platí zásada, že každý dospělý Beja by měl mít svou zbraň. Symbolem jsou jambie, krátké zahnuté nože, jež byly oblíbené hlavně v Jemenu, odkud se jejich nošení rozšířilo až sem. Jambie se nosí pečlivě ukrytá pod galábijí a po arabském způsobu, což znamená, že její pouzdro je umístěné pod opaskem, přímo na těle, tedy naopak, než je tomu zvykem u nás. Je to dáno zahnutým tvarem nože, který se tak lépe vytahuje. Na galábijích se Bejům pohupují dlouhé meče, které odkazují k tradici kovotepectví. Ta je v místních podmínkách složitá vzhledem k nedostatku surovin, a tak zde lidé využívají doslova všeho, co je k mání. Kozí a velbloudí kůže slouží k výrobě pochvy, z akácie vysušené v poušti se vyrábí střenka a sama čepel se kuje ze železa, která se posbírá doslova všude možně. Dechberoucí zdobení je ze stříbra s příměsí cínu, protože cena je přece jen důležitým aspektem artiklu. Peníze utržené za prodané zboží jsou pak využity k zajištění nejrůznějších potřeb celého kmene.
Malý uhlíř prodávající pytle dřevěného uhlí.
Oblast kolem Kassaly při eritrejské hranici je místem výroby a prodeje dřevěného uhlí pro celý Súdán. Dřevěné uhlí se využívá ve venkovních grilech, na nichž se připravuje kozí maso, a bez nadsázky lze říct, že bez něj by súdánská kuchyně chutnala úplně jinak. V pouštním Súdánu není mnoho míst, kde je možné dřevo na výrobu uhlí obstarat, a tak oblast při hranicích s Eritreou a Etiopií, obývaná právě Beji, je jednou z mála vhodných lokalit. V milířích Bejové pálí dřevo a výsledný produkt prodávají obchodníkům, kteří jej rozvážejí po celé zemi. Bejové s oblibou pečou na rozpáleném kameni kozí maso, ke kterému během přípravy obvykle přibude několik křupajících much.
Pohled na pohoří Taka za Kassalou.
Nedílnou součástí kultury kmenů Beja je pití kávy, což v Súdánu zdaleka není běžné. Kávu dovážejí ze sousední Etiopie a připravují ji do malých šálků. Bejové se nepovažují za Súdánce a některé jejich návyky tomu odpovídají. Populární je například místní pálenka z datlí a cukru, kterou muži s oblibou vychutnávají a tvrdí, že s jejím pitím nelze přestat. Kocovina kvůli vysokému obsahu cukru je po ní tak silná, že je lepší ji přepít další rundou datlové lihoviny.
Port Súdán
Po ustanovení Beja Congress v roce 1952 Bejové poprvé veřejně deklarovali touhu po autonomii, která v prakticky nezměněné podobě přetrvává do současnosti. Vztah mezi nimi a centrální vládou je napjatý bez ohledu na to, kdo stojí v čele Súdánu. Bejové pro dosažení svých cílů neváhají zablokovat Port Súdán, a tím odříznout zbytek země od zásobování. Pravidelně tedy dochází k přerušení jediné dopravní tepny mezi Chartúmem a Port Súdánem, a Bejové tak mohou efektivně prosazovat své požadavky.
Pohled nad Kassalu z pohoří Taka na súdánsko-eritrejské hranici.
Tomáš Vaňourek a Linda Piknerová v rámci své Expedice Z101 sledují, jak se mění svět a my s ním. Někdy se nemění vůbec, a někdy není k poznání. Jejich putování je možné sledovat na FB Expedice Z101 či na IG @expedicez101.
