Toto je nejopuštěnější silnice v Americe
Silnice z doby zlaté horečky vede na nejzazší hranici amerického Západu.
Tam, kde se stát Nevada dělí na poloviny – od lokte na jeho západní paži u jezera Tahoe napříč k hranici s Utahem – najdete nejpřímější trasu vedoucí napříč. Prochází několika malými městy, jedním národním parkem, překonává několik horských hřbetů, a jednu vodní nádrž, vede krajem, kde volně pobíhají rysové, lišky a divocí koně. Je tam život, ano, ale pro mnoho lidí to není způsob života, jaký znají. Je to místo, kde města duchů přecházejí v města živých. To je Route 50, nejopuštěnější silnice v Americe.
Kříže lemují úsek silnice Route 50 poblíž města Fallon v Nevadě.
Nebo to aspoň tvrdí magazín Life. V červenci 1986 tento časopis uctil 100. výročí vzniku sochy Svobody a současně zdůraznil americké superlativy: Na jedné stránce se objevuje titulek „Nejroztomilejší“ (batole ve filmové roli) vedle titulku „Nejopuštěnější silnice“ pod fotografií zdánlivě nekonečné silnice mířící přes poušť k horám s osamělým kovbojem na koni přecházejícím v nicotě z jedné strany na druhou. Článek cituje anonymního poradce: „Varujeme všechny motoristy, aby tam nejezdili, pokud si nejsou jisti svým uměním přežít.“
Místo aby uvedená přezdívka motoristy odradila, probudila v nich zvědavost – částečně také díky Komisi pro cestovní ruch státu Nevada. Tehdejší ředitel pro vztahy s veřejností rozpoznal v článku příležitost a zveřejnil průvodce k přežití na silnici označené Route 50 ve stejném měsíci jako vyšel článek v časopisu Life. Návštěvníky oblasti odměňoval osvědčením o přežití, jež podepsal sám guvernér. Současně se u silnice objevily tabulky opakující toto označení a z názoru se stalo heslo.
Zářivky osvětlují čerpací stanici v Silver Springs v Nevadě.
Temné mraky letí nad kostelem ve vesnici Baker v Nevadě, poblíž hranice s Utahem.
Než začala být Route 50 známá jako nejopuštěnější silnice v Americe, byla všechno možné, jen ne opuštěná. V padesátých letech 19. století zlatá horečka způsobila, že touto trasou mířila na Západ nekončící karavana vozů. Podle Sdružení Highway 50 (Highway 50 Association) bývala „rušná silnice“ (jak byla nazývána) v určitých dobách tak ucpaná, že zlatokopové naplnění nadějí a jejich rodiny museli čekat celé dny, než na ni mohli vstoupit – byl to jakýsi Panamský průplav, který stál v cestě mezi novou a starou hranicí.
Na přelomu století se tato silnice stala první kalifornskou státní silnicí, a nakonec spojila pobřeží Atlantiku s tichomořským pobřežím. Kalifornské ministerstvo dopravy dodnes nazývá Route 50 „páteří Ameriky“.
Přesto neměl fotograf Mathias Svold ve svém autě u sítě zaprášených silnic obklopených mnoha kilometry žluté a červené pouštní trávy pocit, že je opuštěná, ani když málem šlápl na chřestýše. „Byl jsem ohromen,“ vzpomíná tento kodaňský fotograf. „Na jedné straně nádhernou přírodou, ale ten had mi připomněl, že je to nebezpečné prostředí. Byl jsem sám v poušti – s hadem.“
Osamělost tohoto typu je na silnici číslo 50 přítomná téměř v celé délce její 650kilometrové trasy napříč Nevadou. Zvláště výrazná je však v úseku dlouhém 435 kilometrů mezi městy Ely a Fernley, označeném časopisem Life jako „nejopuštěnější silnice“. Tady nemůžete počítat se signálem pro mobilní telefony nebo s čerpacími stanicemi, místy, kde byste se mohli najíst, ani s lidmi, kteří by vám zamávali, když jedete kolem – s ničím, co by vystřídalo přízračnost hladové červené pouště okolo vás. Dokonce i městečka na ní se zjevují a poté rozplývají v dálce jako přelud.
Mimi pracuje posledních pět let v podniku Big Four Ranch v Ely. Nevada je jediný stát v USA, kde jsou nevěstince legální. Big Four byl postaven v osmdesátých letech devatenáctého století a je to nejstarší dosud provozovaný nevěstinec v Nevadě.
Výzdoba s tématem mimozemšťanů v jednom pokoji v nevěstinci Stardust Ranch ve městě Ely.
„Z hlediska hospodářského rozvoje nejsme považováni za venkov,“ říká Dee Helmingová, předsedkyně sdružení Pony Express Territory, které spolupracuje se státním úřadem pro turistický ruch při propagaci měst na Route 50. „Považují nás za pohraničí.“
Právě v tom však pro některé ze zdejších obyvatel spočívá kouzlo této oblasti. „Nevada má v sobě určité tajemství,“ říká Helmingová. Přistěhovala se do Austinu, jednoho z mála měst na této silnici, v roce 1981. Dnes zde s manželem Kipem vlastní prádelnu, penzion a kavárnu.
„Pro nás je to možnost žít postaru. Je to zcela jiný způsob života. Lidé v komunitě jsou více závislí na sobě navzájem. Musíte si uvědomit, že do nejbližšího supermarketu Walmart to máte 180 kilometrů daleko, k nejbližšímu semaforu 177 kilometrů. Naučíte se být hodně samostatní.“
Bobby McShane pracuje v Big Four Ranch patnáct let jako šéf údržby. „Mám rád tohle místo, má dlouhou historii a já znám každý kout této budovy,“ říká. „Je pravda, že je Route 50 mrtvá a izolovaná. Ale není opuštěná.“
Clarissa Wambeke si dala pití v Owl Club Bar & Steakhouse ve městečku Eureka v Nevadě. „Mám ráda zdejší odlehlost, ale není to tady opuštěné, protože jsme malé město,“ říká.
Hostům svého penzionu doporučuje, aby objevovali okolí, seznámili se s historií a prošli si „města duchů“ – aby poznali život, jakým žije ona i ostatní u silnice každý den. „Buď se jim to líbí, nebo je to tak vystraší, že se už nikdy nevrátí.“
Svold však zjistil, že izolace není jedinou překážkou, kterou musí člověk zdolat. Nevada je jediný stát v USA, kde je legální prostituce, a v Ely narazil na historický nevěstinec Big Four Ranch pocházející z osmdesátých let 19. století. Už zaklepání na dveře vyžadovalo odvahu – měl strach z neznámého. „Potom jsem potkal Bobbyho,“ říká Svold, „a on je jako plyšový medvídek.“
Osamělý bílý kříž na kraji silnice mezi Fallonem a Silver Springs v Nevadě.
Bobby McShane, vedoucí údržby, pracuje v Big Four větší část z posledních dvou desetiletí. Pozval Svolda dovnitř, vzal si pivo a ukázal na obrazy ženy rozvěšené po celém baru. Podle McShanea se jeden zákazník zamiloval do jedné z žen pracujících v nevěstinci – té, která na ně hleděla z mnoha rámů kolem. Utratil za ni všechny peníze. „Tyto skutečně krásné obrazy oné ženy namaloval, aby splatil svůj dluh,“ říká Svold. „V Dánsku nejsou nevěstince nezákonné, ale jsou tabu. Bobby však tamějším událostem dodával romantiku a vyprávěl je jako příběhy o lásce.“
„Možná že nejopuštěnější silnice v Americe není nakonec tak docela opuštěná,“ přemýšlel Svold. „Je velká a široká a zdánlivě nekonečná, a je tam samota, ano, ale nikoli smutek.“
„Každý tam může jet a rozhlédnout se kolem a říci ‚tady je to ale opuštěné‘. A pak může odjet a vrátit se tam, odkud přijel,“ říká Svold. „Pro ty, kdo tam žijí, je to však trvalý stav mysli. Rozdíl spočívá v tom, že máte osamělost v sobě, že to není jen přechodný pocit.“
Hannah Lott-Schwartzová
