Co tedy musí člověk udělat, aby se mu dostalo privilegia opustit zemský povrch a podívat se na náš svět ze zcela jiné perspektivy?

Zdraví na prvním místě

Jedním ze základních předpokladů, který musí všichni adepti na kosmonauty splnit, je perfektní zdravotní stav. V souvislosti s tím se adepti musí naučit fyziologii lidského organismu, aby během letu dokázali lékařům v řídícím středisku přesně popsat případné obtíže.

I banální potíže jsou nepříjemné. Když letěla posádka amerického Apolla 8 k Měsíci, dostal velitel Frank Borman rýmu, nejspíš následkem špatné klimatizace. Nejčastějším problémem bývá tzv. „kosmická nemoc“, která se projevuje až u poloviny kosmonautů. Odborně řečeno se jedná o syndrom adaptace na stav beztíže (Space Adaptation Syndrome).

Hlavními projevy jsou nevolnost, někdy až zvracení, způsobené tím, že krev, která bývá na Zemi z velké části ve spodní části těla, se najednou rozlije do celého organismu. Onemocnění se podobá kinetóze neboli nemoci z pohybu, kdy vjem pohybu vestibulárním systémem nesouhlasí s vizuálními vjemy.

Obdobou je mořská nemoc a nevolnost v některých dopravních prostředcích. Tento stav trvá většinou několik prvních dní cesty a kosmonauti proti němu užívají obdobu léku kinedryl.

Pilot nebo vědec?

V začátcích vesmírných letů se na oběžnou dráhu dostávali v USA zejména zkušení piloti s vysokoškolským vzděláním ukončeným alespoň základní vědeckou hodností a s minimálně 1 500 nalétanými hodinami. Hraniční věk pro kosmonauta byl stanoven na 40 let a jeho výška nesměla přesáhnout 178 cm. Museli prokázat znalosti astronomie, včetně astrodynamiky a astronavigace. „Je třeba si uvědomit, že ve vesmíru jsou kosmonauti odkázání v první řadě sami na sebe, a v případě jakýchkoli komplikací bude jejich šťastný návrat domů záviset především na nich,“ říká Karel Pacner, novinář a publicista. S tím, jak se zlepšovala technologie a bezpečnost vesmírných letů, dostali příležitost i nejlepší vědci ve svých oborech, samozřejmě po absolvování náročného výcviku.

Sověti tak vysoké nároky na první kandidáty neměli. Nemuseli mít vysokou školu a stačilo několik stovek nalétaných hodin. Důvod byl jasný – zatímco americké kosmické lodě byly stavěné tak, aby se kosmonauti mohli podílet na jejich řízení, Sověti s tím nepočítali, jejich kosmonauti byli v podstatě cestující, kteří nemohli zasáhnout do průběhu letu.

Jak probíhá výcvik?

Adepti vesmírných misí musí projít celou řadou psychických i fyzických testů a simulací. Nejznámější částí tréninku je nacvičování stavu beztíže. Ten kosmonauti nacvičují ve velkých vodních nádržích, kde jako záchranná služba slouží potápěči. Nefalšovaný stav beztíže pak budoucí kosmonauti zažijí při parabolickém letu ve speciálně upravených letounech. Během letu, který netrvá déle než 60 vteřin, se učí manévrování v prostoru i běžným úkonům, jako je konzumace jídla a nápojů, které je mimo zemskou přitažlivost čekají.

"Přetížení, které vzniká při startu kosmické lodi, je pro lidské tělo obrovský nápor a hmotnost astronauta vzroste na několik desítek sekund až na pětinásobek. Aby si tělo na tuto zátěž zvyklo, musí kosmonauti podstoupit výcvik na centrifuze. V kabině umístěné na rotujícím rameni podstupují kosmonauti přetížení 5 – 8 G, během něhož musí plnit základní úkony,“ říká Marcel Grün, ředitel Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy.

Před samotným letem musí absolvovat také několik hodin v podtlakových a termo komorách, aby si jejich tělo zvyklo na extrémní podmínky, které mohou při pobytu ve vesmíru nastat. Lékaři současně sledují jejich reakce při vdechování kyslíku za zvýšeného tlaku nebo při různém obsahu kyslíku ve vzduchu.

Pobyt ve vesmíru je také obrovská zátěž na psychiku. Proto tráví kosmonauti během výcviku i několik dnů v izolované místnosti bez zvuku a světla, aby si zvykli na podmínky dlouhého pobytu ve vesmíru.