Řím proti barbarům: Co předcházelo pádu Věčného města?

Nejen dobýt, ale také udržet. Takové bylo hlavní poslání římských imperátorů počínaje druhým stoletím. Útok pomalu vystřídala obrana, pěchotu zas jízda a do armády se místo občanů začlenili podmanění barbaři...

10.12.2022 - Jan Hrdina



Za císaře Traiana na přelomu 1. a 2. století se římské impérium ocitlo na vrcholu. Jeho hranice sahaly od Persie k Atlantiku a od Egypta až po Británii. Traianus si podrobil mocné a bojovné Dáky, o čemž v Římě dodnes vypráví proslulý sloup nesoucí jeho jméno, a na sklonku života dokázal dovést k vítězství legie na východě, když dobyl Parthskou říši. Roku 117 zemřel a na jeho místo nastoupil Aelius Hadrianus, který nebyl dobyvatelem jako jeho předchůdci: Naopak si uvědomoval, že musí hranice řádně zabezpečit. Převážnou část své vlády strávil na cestách po provinciích a ve všech koutech země dal postavit řadu okázalých pevností a obranných zdí. Jeden ze zmíněných objektů – val na severu Británie – nad ostatní výrazně vyčníval a byl také po císaři pojmenován. 

Zeď proti barbarům

Monumentální kamennou zeď nechal panovník vybudovat, aby upevnil již získané území, a hlavně aby zamezil hrozbám přicházejícím z dnešního Skotska. Hadrianus navštívil Británii kolem roku 121 a tehdy také započala stavba zmíněného valu coby nejsevernější římské hranice. Císař doufal, že tak teritorium zajistí proti vpádu severních svobodných kmenů a zároveň získá větší kontrolu nad rizikovou oblastí.

Val tvořil komplex hradeb, pevností, věží, příkopů, silnic i předsunutých pevnůstek. Představoval tedy masivní opevnění s šířkou 2,4 metru a výškou přes šest metrů, vinoucí se od pobřeží k pobřeží v délce téměř 120 kilometrů. Souběžně se severní stranou zdi se pak táhl 8–12 metrů široký a 3–4 metrů hluboký příkop, s šestimetrovým náspem. 

Vojenské posádky na valu tvořily výhradně pomocné, převážně pěší sbory, kdežto jezdectvo mělo podstatně nižší zastoupení. V šestnácti pevnostech působily podél hranice samostatně jen tři jízdní posádky. Jednotky jezdců byly usazeny u hlavních cest vedoucích na sever, pravděpodobně prováděly průzkum a hlídkovaly ve vzdálenějších oblastech. Není jisté, kolik vojáků sloužilo na hranici celkem, ale historici jejich počet odhadují na osm až devět tisíc.

Ještě jedna hráz

Val se podařilo dokončit roku 127 a následujících třináct let plnil funkci nejsevernější římské hranice, držící „necivilizované barbary“ dál. Když roku 138 Hadrianus zemřel, stal se císařem Antoninus Pius. Životopisec Iulius Capitolinus o něm napsal, že „přemohl Britanny díky legátu Lolliovi Urbicovi, a jakmile odrazil útoky barbarů, dal navršit z hlíny další val“. Pius nechal vybudovat novou hranici mezi dnešními zálivy Forth a Clyde v celkové délce téměř 59 kilometrů, ale nešlo o kamennou zeď, nýbrž o drnový val pokrytý neopracovanými kameny a opatřený palisádou.

Nová hráz proti nepříteli však nesloužila dlouho a již Marcus Aurelius z ní ve 2. polovině 2. století své jednotky definitivně stáhl. Důvod ovšem zřejmě netkvěl v útocích ze severu, nýbrž v událostech odehrávajících se blíž k srdci říše.

Prakticky od počátku vlády byl totiž Marcus Aurelius nucen vést války na několika frontách. Do Horní Germánie a Raetie vpadli Chattové, zatímco na východě povstali Parthové a později Sarmati. V porovnání s tím znamenaly nepokoje ve vzdálené Británii druhořadou záležitost. Popsané okolnosti tudíž pravděpodobně vedly k odlivu římských sil z nejsevernější hranice, jež se posunula zpět na hadriánovskou linii. Ostatně nebylo to poprvé ani naposledy.

Hrozba z východu

Ne vždy se podařilo přimět barbary k otevřenému střetu na bitevním poli, kde měly římské legie nepochybně navrch. Partyzánské válce však čelily jen s velkými obtížemi. Na počátku 3. století historik Dio Cassius líčil: „Nepřítel vojáky lákal stále dál, dokud se neunavili; velké strasti Římanům působila voda; když se rozptýlili, byli napadeni. A tak, neschopni pochodu, byli z rozkazu svými spolubojovníky zabíjeni, než aby upadli do zajetí, takže jich zemřelo celých padesát tisíc.“

Zmíněná zpráva se vztahuje k britskému tažení císaře Septimia Severa. Jako nekompromisní vojevůdce se rozhodl skoncovat s barbary na území dnešního Skotska: Přes počáteční neúspěchy nakonec začal místní obyvatelstvo vyhlazovat a v dokončení genocidy mu zabránila jen smrt. Během výpravy uplatňoval taktiku spálené země, kácel lesy, ničil obilí, ale také vraždil a odváděl do otroctví mnoho obyvatel. 

Persie povstává

Už dřív získal Severus vojenské zkušenosti ve válkách na východě, kde oslabil kdysi mocnou Parthskou říši natolik, že ji Peršané krátce nato zničili. Jeho východní vítězství však znamenalo spíš danajský dar, neboť v Perské říši měli Římané mnohem silnějšího protivníka, kterého dokázali jen stěží udržet na hranicích. Severus také reformoval armádu: Učinil především zásadní rozhodnutí připustit barbary z provincií do vysokých vojenských úřadů – což mělo později na osud impéria neblahý vliv.

Peršané však nebyli zdaleka jediným nepřítelem Říma na východě. Nejmocnější zbraň Sarmatů, vynikajících jezdců a válečníků ovládajících rozsáhlá území severně od Černého moře, tvořila obrněná těžká jízda neboli katafrakti. Fakticky se jednalo o významnou sílu i všech dalších východních armád, ať už šlo o Parthy, Peršany, nebo později Byzantince. Naopak Řím v té době těžkou jízdu nevyužíval.

TIP: Zmizelá Devátá legie: Kam zmizelo 5 400 elitních římských legionářů?

Se sarmatskými jezdci jakožto spojenci germánských kmenů se střetl již Marcus Aurelius a tehdy ještě Římané slavili vítězství. Z řad poražených tedy naverbovali osm tisíc jezdců, z nichž pět a půl tisíce poslali do Británie, aby střežili severní hranici. Jenže ve 4. století již Sarmati představovali opravdu vážnou hrozbu. Společně s Kvády vpadli do provincie Panonie, odpovídající zhruba dnešnímu Maďarsku, vyplenili ji a téměř zničili dvě římské legie. Do 2. století nebyla taková invaze vůbec myslitelná, zato v tom čtvrtém už nebyla ojedinělá. Impérium se místo dalších útoků muselo tvrdě bránit...


Další články v sekci