Cyrano z ostrova Borneo: Kahau nosatý je skvělý skokan a plavec

Kahau nosatý žije pouze na ostrově Borneo v pobřežních porostech mangrovů. Samci ohromují své něžné protějšky nejen velkými nosy, ale také akrobatickými skoky v korunách stromů. Kromě toho se vyznačují obřími břichy, v nichž dokážou zpracovat i nepříliš vydatnou potravu

09.12.2022 - Jaroslav Petr



Když ohodnotíme velikost nosu samců kahaů nosatých (Nasalis larvatus) jako „poslední číslo před chobotem“, není to až tak nadsazené přirovnání. Samice těchto bornejských opic sice mají jen elegantně zašpičatělý nosík, ale samcům, kteří měří na délku do tří čtvrtin metru, vyrůstá nos až do délky přes 10 centimetrů. Pokud bychom přenesli tyto poměry do světa lidí, nosili by muži mezi očima třiceticentimetrový čichový orgán

Nos jako hlásná trouba?

O účelu velkého nosu samců kahau nosatých vedou zoologové spory už dlouhé roky. Podobné zdánlivě nesmyslné anatomické výstřelky mívá na svědomí pohlavní výběr. Připomeňme si třeba nápadně zbarvené a silně prodloužené ocasní krovky páva korunkatého (Pavo cristatus). Samec jimi prokazuje svou zdatnost, protože s dlouhou vlečkou per je mnohem zranitelnější. 

Také cyranovský orgán je samcům kahaů nosatých na první pohled jen na obtíž. Visí jim až přes ústa a samci si ho při jídle musejí odstrkávat stranou. Na druhé straně se zdá, že jejich velký nos může fungovat jako rezonanční orgán, který zesiluje samčí volání. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že při volání se jinak měkký nos nafoukne a stěny takto vzniklé „hlásné trouby“ se výrazně zpevní.

Nosatí opičí milovníci

Japonští primatologové vedení Hirokim Kodou samce kahaů velmi pečlivě proměřili. Určili jejich základní tělesné rozměry, délku nosu a také velikost varlat, protože ta odráží schopnost samce produkovat spermie a tudíž i jeho plodnost.

Samec opic druhu kahau nosatý je nepřehlédnutelný díky svému velkému nosu. (foto: Wikimedia Commons, Charles J. SharpCC BY-SA 4.0)

Čísla promluvila jasnou řečí. Čím je samec větší a tudíž i fyzicky zdatnější, tím má také delší nos a větší varlata a tím více samic si dokáže udržet v harému. Měření charakteristik hlasu samců také prokázalo, že samci s velkými nosy se ozývají hlubšími zvuky, které jsou pro samice atraktivnější. „Byli jsme až zaskočeni, do jaké míry ovlivňuje velikost nosu atraktivitu samců,“ přiznává Hiroki Koda. „Velký nos je prostě odznak zdatného samce.“ Kromě výše uvedených znaků se samci snaží zaimponovat něžnému pohlaví také neobyčejně odvážnými skoky z větve na větev. 

Opice s bachorem

Kahauové nosatí rozhodně nepatří k živočichům, kteří by ve zvířecí říši mohli aspirovat na vavříny v soutěži krásy. Kromě dlouhých nosů samců je pro ně charakteristické i velké břicho. I to je ovšem důsledek dokonalé adaptace na životní podmínky bornejských lesů. Kahauové jsou totiž býložravci a jen výjimečně si vylepší jídelníček hmyzem či jinými drobnými bezobratlými živočichy. V bažinách hodují hlavně na listech, větvičkách, pupenech a nezralých plodech.

Jejich potrava je těžko stravitelná a zoufale chudá na živiny. Musí jí tedy konzumovat velké porce a pak ji důkladně zpracovat. V objemných žaludcích rozdělených na několik částí hostí druhově pestrou a velmi početnou armádu bakterií. S jejich pomocí rozkládají i nestravitelné látky tak, aby z nich načerpali potřebné živiny. Žaludky kahaů tak stavbou i funkcí připomínají složené žaludky přežvýkavců. 

Panděro potřebné ke zpracování objemné a málo výživné potravy skládající se převážně z listí stromů je typické pro celou řadu zástupců podčeledi hulmanovitých (Colobinae). V poměru k tělu má ale kahau dvakrát tak objemnější břich než jeho nejbližší konkurenti. 

Život mezi vodou a souší

Kahauové jsou pospolití tvorové. Žijí ve skupinách tvořených vůdčím samcem a jeho harémem až deseti samic s mláďaty a nedospělými jedinci. O mláďata se však nestarají jen jejich matky, ale i další dospělé samice tlupy. Ty rovněž tlupu vedou během dne při hledání potravy a samci se soustředí na hlídání. Občas ohlásí svou nadvládu nad rajónem hlasitým voláním a pro jistotu k tomu i vycení zuby. 

V jedné skupině může žít až třicet opic. Složení tlupy bývá poměrně stabilní, i když čas od času mladí samci nebo samice odcházejí z rodné tlupy a zkoušejí štěstí v cizích skupinách. Mladí samci si často vytvářejí své vlastní „mládenecké družiny“. 

Evoluční předkové kahauů se zřejmě uchýlili do mokřadů, bažin a pobřežních mangrovových porostů, protože tu nečelili konkurenci jiných srovnatelně velkých býložravců. Mezi konzumenty rostlinné potravy nemá kahau v bornejských mangrovech co do velikosti sobě rovného tvora. 

Životu na rozhraní pevniny a vod se kahauové dokonale přizpůsobili. Velmi dobře plavou a není pro ně problém skočit z koruny stromů do vody z výšky patnáct metrů. Při plavání jim pomáhají zadní končetiny s prsty do poloviny propojenými plovací blánou. Takto zvětšená plocha chodidla také nedovolí, aby se kahauové bořili příliš hluboko do bahna a uvízli v něm. 

Velký nosáč v ohrožení

Ve vodě ohrožují kahauy nosaté jen krokodýli. V brakických vodách mangrovů to je krokodýl mořský (Crocodylus porosus) a ve sladkovodním prostředí na ně měl spadeno krokodýl siamský (Crocodylus siamensis), jehož stavy však byly na mnoha místech Bornea zdecimovány. Pokud kahauové slezou ze stromů na pevnou zem, riskují zase atak pardála obláčkového (Neofelis nebulosa). Proto se delšímu pobytu na pevné zemi vyhýbají a spí ve větvích mangrovových porostů. Pokud už se s pardálem střetnou, snaží se zachránit útěkem, při kterém dokážou vyvinout rychlost až 25 km/hod.

TIP: Primatolog Stanislav Lhota o budoucnosti přírody na Borneu: Vzácné druhy zmizí

Dříve patřil kahau nosatý také k oblíbené kořisti lovců lebek z kmene Dajaků. Dnes jsou však tyto pozoruhodné opice chráněné. Jejich stavy přesto vytrvale klesají. Odhaduje se, že za posledních třicet let jich ubylo 80 % a momentálně žije ve volné přírodě Bornea nanejvýš sedm tisíc kusů. Více než ilegální lov je ohrožuje ztráta životního prostoru mýcením lesů a devastací mangrovových pobřežních porostů. V zajetí se je daří chovat jen s obtížemi, protože je velmi těžké jim vytvořit podmínky, na jaké jsou zvyklí ze své domoviny. 

Nomen omen

Latinské jméno pro kahaua je Nasalis a do češtiny ho můžeme přeložit jako „nosáč“. Stejně decentní je v označení čichového orgánu této opice i němčina, kde je kahau pojmenován jako „Nasenaffe“ čili „nosatá opice“. Podobný význam má španělské „mono narigudo“, francouzské „le nasique“, nebo ruské „nosač“.

Angličtina je ale vůči nosu kahauů naprosto nekompromisní a pro tohoto obyvatele bornejských bažin, mokřadů a pobřežních mangrovových porostů má jméno „proboscis monkey“ čili „chobotnatá opice“. České „kahau“ převzaté z malajštiny nemá s frňákem nic společného a je odvozené od volání, kterým se tyto opice ozývají. 


Kahau nosatý (Nasalis larvatus)

  • Řád: Primáti (Primates)
  • Čeleď: Kočkodanovití (Cercopithecidae)
  • Velikost: Samci měří na výšku až 76 cm a dorůstají hmotnosti přes 20 kilogram; samice jsou výrazně menší, na výšku měří 55 cm a váží kolem 10 kilogramů.
  • Zbarvení: Dospělci jsou bledě oranžoví až světle hnědí, ocas a končetiny mají šedé, tváře narůžovělé.
  • Ocas: Silný, zhruba stejně dlouhý jako tělo. Slouží ke korekci letů vzduchem při skocích a k udržování rovnováhy při pohybu ve větvích.
  • Rozmnožování: Samice rodí po březosti trvající pět a půl měsíce jediné mládě a to pak sedm měsíců kojí.
  • Pohlavní dospělost: Ve 4 až 5 letech.
  • Délka života: Ve volné přírodě se dožívají 15 až 20 let
  • Rozšíření: Původně žil na rozsáhlých územích Bornea s výjimkou centrálního Sarawaku.

Další články v sekci