Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

O stromech mezi kolejemi a proč východoněmečtí soudruzi trvali na tom, že jejich dráhy zůstanou říšské

Občas leží na kolejích strom nebo si prostě roste mezi pražci. Foto: Pavel Polák, Deník N
Občas leží na kolejích strom nebo si prostě roste mezi pražci. Foto: Pavel Polák, Deník N

Německý deník Pavla Poláka: Berlín je město se spoustou zeleně, město do široka tak roztažené, že si v něm každý ze tři a půl milionu Berlíňanů může najít poblíž svého domu svůj vlastní park. A nejen Berlíňané, ale také lišky, divočáci nebo vysoká. Proto má Berlín i své vlastní městské hajné. Navíc v dobách Berlínské zdi si tady příroda brala nazpět všechno, co lidé nepoužívali nebo používat nesměli. A mnoho z toho, co příroda za studené války uchvátila, drží stále ve své moci.

Vzrostlý strom není v německé metropoli žádná rarita. Ovšem pokud roste v kolejišti, je to pohled nevšední. Na tuto berlínskou procházku jsem se chystal dlouho. Čekal jsem na příhodné roční období a slunečnou oblohu, protože na podzim, jak známo, stromy barevně čarují. Cesta vedla po zaniklé trati městských vlaků v bývalém Západním Berlínu.

Když se Berlín na začátku minulého století rozrůstal vysokým tempem do všech světových stran a stával se jednou z předních světových metropolí, pokládaly se v berlínském podzemí i nadzemí se stejnou rychlostí také koleje.

Tehdy ještě berlínská firma Siemens vybudovala na severozápadě města kolem svých nových továren celou městskou čtvrť, jednoduše pojmenovanou Siemensstadt. Tisíce dělníků svážely do této čtvrti vlaky po nové trati, která se odpojila z okružní dráhy ve stanici Jungfernheide, překonala řeku Sprévu a po vysokém náspu se táhla necelých pět kilometrů do své cílové stanice.

Opuštěné nádraží Siemensstadt, kterého se teď usilovně pokoušejí zmocnit mladé břízky. Foto: Pavel Polák, Deník N

Na tento násep je poměrně snadné vylézt. Koneckonců, rozvalený plot a vyšlapaná cestička jsou důkazem toho, že to už zvládlo dost lidí. Jsou tu dvoje koleje pro obousměrný provoz, stejné jako u všech ostatních berlínských tratí. Je to procházka o malých krocích, spíše příkrocích, protože rytmus chůze diktuje vzdálenost mezi pražci. A ty jsou pro normální chůzi buď příliš blízko, nebo příliš daleko od sebe. Občas je potřeba přelézt padlý kmen, který nikdo neodklidil, nebo obejít strom, který mezi pražci roste několik desítek let.

Ale ne více než čtyřicet, protože před přesně tolika lety vlaky z této trati zmizely a 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Deník z ciziny

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější