Kliknutím zvětšíteV deníku Národní politika s datem 7. prosince 1903 čteme článek následujícího znění: „Již delší dobu kolují po Praze pověsti velice dobrodružného rázu, které včera byly zaznamenány jistým listem pražským, telegrafovány do Frankfurter Zeitung a dostaly se též do zdejšího německého týdeníku.
Pověsti tyto týkají se nějakých domnělých, rouškou tajemství zastřených událostí na jisté vile v pražském okolí. Vypravují o tom, že vysoce postavená dáma postřelila dosti vážně českou herečku a lehce poranila komorníka, který u dveří stál na stráži.
Celá věc jak jsme se informovali jest darebný klep, který byl zlovolně vymyšlen a rozšiřuje se patrně s tou určitou tendencí, aby byla Praha jako klepařské hnízdo zostuzena a aby pobyt v ní byl oné vysoce postavené osobnosti znepříjemněn.“
Rudá arcivévodkyně
„Do rána byla z německé sboristky česká herečka, z mecenáše hrabě,“ píše o vzniku nepříjemné legendy spisovatel Adolf Branald, který ji zkoumal ve své knize Zlaté stíny. Jenže to celé popletl a od té doby pletou páté přes deváté i všechny další prameny.
Uveďme na pravou míru, že nešlo o devětadvacetiletého důstojníka jménem Karel Otto Windischgrätz, jak uvádí Branald, ale o třicetiletého šlechtice, jehož celý titul zněl Ota Weriand Hugo Arnošt, kníže z Windisch-Graetze.
Jednalo se o druhého syna prince Arnošta Ferdinanda z Windisch-Graetze a princezny Kamily. Karl Otto Hugo Weriand zu Windisch-Graetz byl jeho o dva roky starší příbuzný. Oba pak byli vzdálenými potomky nenáviděného Alfreda knížete Windischgrät-ze, jenž stál v čele vojsk, která během Svatodušních bouří v roce 1848 ostřelovala Prahu z levého břehu Vltavy.
Nadporučík 1. pluku hulánů Ota Weriand Hugo Arnošt Windischgrätz (1873-1952), převelený svým nadřízeným arcivévodou Otou Františkem Josefem s posádkou do našeho hlavního města, žil v luxusní vile obklopené sady, lidově nazývanými Grébovka, se svou druhou manželkou, arcivévodkyní Alžbětou Marií Henrietou Stefanií Gizelou Rakouskou (1883-1963).
Ta byla dcerou korunního prince Rudolfa a princezny Štěpánky, a tím pádem vnučkou císaře Františka Josefa I. Dodejme, že byla také Rudolfovou univerzální dědičkou. Do dějin však vešla jako rudá arcivévodkyně. Ve dvacátých letech 20. století se totiž zamilovala do sociálně demokratického funkcionáře a stala se zapálenou soudružkou.
To se ale událo až o čtvrtstoletí později. Zatím jsme v roce 1903: Ota s Alžbětou jsou čerstvě svoji, vzali se v lednu 1902 ve Vídni. Z jeho strany šlo o sňatek ani ne tak z rozumu, jako spíše z donucení přiměl ho k němu sám císař Franz Josef. Z její strany šlo o umíněnost. Není divu, že měl příslušník chudší větve Windischgrätzů, povýšený díky tomuto svazku do dědičného knížecího stavu, různé bokovky. Historie mu však přiřkla roli, kterou v opravdovém životě nesehrál.
Učinila z něj komickou postavu, definitivně zesměšněnou článkem a patřičně pikantním obrázkem v pařížském bulvárním listu Petit Journal. Až tam se dostala novinářská kachna z Prahy!
Z Ameriky k Werichovi
Zkusme navázat na úsilí páně Branalda a krok za krokem rekonstruovat, jak k té mezinárodní blamáži došlo. Krok první: Mařenka Zieglerová. Jedna z největších hvězd domácí divadelní scény hostovala od září 1901 do září 1902 v Národním divadle v Hervého operetě Mamzelle Nitouche a Offenbachově Písni Fortuniově. Tenkrát jí bylo krásných dvacet let.
Oblíbená subreta začínala ve Výstavním divadle Uranie a pak se přes angažmá v Plzni a Brně ocitla roku 1901 na prknech Švandovy Arény na pražském Smíchově, kde dosáhla prvních velkých úspěchů. Do Národního byla natrvalo přijata v říjnu 1902, ale už v lednu následujícího roku požádala o propuštění. Vrátila se do smíchovské Arény, kde potom působila do roku 1906.
V témže roce odjela na turné po USA, kam ji pozvali čeští krajané. Po návratu o této zkušenosti napsala knihu Dějiny z umělecké cesty Amerikou. Marii Zieglerové bylo dáno dožít se vysokého věku (85 let). Zemřela teprve v listopadu 1966 v Mělníku. Stihla si zahrát dokonce i v Osvobozeném divadle s pány Voskovcem a Werichem! V jejich revui Nebe na zemi, uváděné roku 1936, ztvárnila postavu bohyně Juno.
Něšťastný praktikábl
Krok druhý: Jednou takhle při večerním představení ve „Švanďáku“ zakopla Zieglerová na pódiu o praktikábl. Musela být odvezena do nemocnice a následující den tisk informoval, že známá herečka churaví. Tedy takhle to popisuje Adolf Branald a takové řeči kolovaly. S jistotou víme jen to, že Mařenka onemocněla a že se jí přitížilo v pátek 23. října 1903.
Úterní noviny hlásily: „Paní Mařenka Zieglerová onemocněla v pátek odpoledne tak povážlivě, že představení Krásky z New Yorku muselo býti nahrazeno Netopýrem. Jak se dovídáme, ochuravěla velice vážně komplikovaným zánětem pobřišnice a střev a dle dobrozdání lékařského potrvá několik neděl, nežli bude opět moci věnovati se uměleckému povolání.“
Z další zprávy v časopise Nájemník však vysvítá, že si léčba vyžádala delší pauzu: „Stav paní Zieglerové vzbuzuje dosud vážné obavy. Nedá se očekávat, že by po dobu čtyř měsíců mohla vystupovat. Upoutána na nemocniční lůžko sklízí nepřetržité sympatie naší veřejnosti. Tím trapněji působí surové útoky jistých lidí, kteří zrovna bestiálně roztrušují nejdobrodružnější pověsti o příčinách nemoci.“
Jaké „surové útoky“? Inu, naneštěstí pro „Zieglerku“, jak lidé herečce říkali, se právě v době, kdy skončila ve špitále, stala v pražském divadelním prostředí ještě jiná událost. „V Praze se skutečně střílelo,“ dosvědčuje publicista Jan Wenig. „I divadlo bylo do toho incidentu zapleteno, jen-že to postřelil jeden německý bankéř-mecenáš svoji milenku, baletku Nového německého divadla.“ Baletku možná nikdo neznal, zato o Mařence Zieglerové slyšel každý. Netrvalo dlouho a v představách Pražanů ty dvě dámy splynuly.
Adolf Branald pak na základě dobových článků dovozuje, jak se do příběhu připletla Grébovka s chudákem Otou. Jako by nestačilo, že si vzal fúrii, teď měl ještě z ostudy kabát. Příčinou byla zřejmě série zpráviček o katastrofách uvnitř veřejnosti nepřístupné zahrady s honosným domem.
V říjnu 1903 novináři hlásili: „Gröbeho vila v nebezpečí!“ Načež referovali o požáru, při němž shořely Windischgrätzovy stáje. Další zpráva nesla titulek: „Otrávený komorník knížete Windischgrätze!“ Ale kdo četl dál, zjistil, že sluha Josef Baltán se nadýchal nitrobenzolu, užívaného k parfémování mýdel, a dva dny ležel v bezvědomí.
Tentýž komorník sehrál nikoliv bezvýznamnou roli ve výsledné fámě o potrefené subretě. Jak to stálo v článku z Národní politiky? „Vysoce postavená dáma postřelila dosti vážně českou herečku a lehce poranila komorníka, který u dveří stál na stráži.“ Onou vysoce postavenou dámou je samozřejmě míněna Alžběta Rakouská. Přišla manželovi na zálety a rozhodla se, že si to s ním vyřídí!
Drama u dvora
Říkalo se, že jisté kruhy chtěly císařovu chráněnci, sídlícímu v české metropoli, uškodit. Nikdo konkrétní však pohnán k odpovědnosti nebyl. Naopak věc se ještě zhoršila. 20. prosince 1903 osud zasadil Otovi Windischgrätzovi novou ránu: ten den vyšlo v pařížském deníku Petit Journal obsáhlé líčení smyšleného skandálu, k němuž mělo dojít „v jedné vile ve Vršovicích u Prahy“.
„Un drame de cour Drama u dvora!“ křičel titulek. „Vengeance de femme outragée.“ Neboli pomsta rozlícené ženy. Na první stránce se pak skvěla ilustrace znázorňující scénu jak vystřiženou z brakového románu.
„Rozzuřená mladá dáma stojí na prahu přepychového salonu,“ popisuje obrázek Branald. „Míří revolverem na jinou mladou dámu, která se kácí. O výsledku nemůže být pochyb, ze zbraně se kouří, čáry naznačují směr výstřelu přímo do prsou. Jednu oběť má už mstitelka za sebou, na prahu leží komorník. Vzadu prchá zbaběle oknem muž s fešáckým knírkem.“
Další evropské listy článek slovo od slova převzaly. Pomluva se rozlétla do všech stran a nedala se umlčet. V Grébovce pak ještě dlouho ukazovali strom, do kterého se měla zavrtat kulka z revolveru zuřící šlechtičny.
Zieglerová fámu marně vyvracela. Ota Weriand Hugo Arnošt Windischgrätz byl po čase převelen do Vídně a Gröbeho vila změnila majitele. Aférku bezvýznamného knížátka vzal čert. Ale znovu se rozhořela roku 1933, kdy v nu-selském „Tyláčku“ inscenovali lidovou hru se zpěvy Mařenka román populární subrety.
Autoři si dovolili hodně, když protagonistům ponechali jejich pravá jména. O představení se mluvilo i za hranicemi. Windischgrätz, tehdy už šedesátiletý, na dálku protestoval a pohrozil divadlu žalobou. Ředitel ho tudíž pohotově překřtil na Königrätze a jelo se dál. Dvaapadesátiletá Zieglerová souhlasila, že se v té taškařici osobně objeví. Výmysly předváděné na scéně už nikomu nevymlouvala. Asi si řekla, že v jejím věku je i taková reklama lepší než žádná.
13
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
