Vědci z kjótské univerzity v Japonsku vybrali 26 dobrovolníkům, kterým dali slovní test zaměřený na asociaci slov. Současně s tím se měli dívat na počítačem vygenerované tváře, z nichž jedna skupina vybraných obličejů se tzv. snažila navázat s dobrovolníky oční kontakt (který měli dobrovolníci za úkol udržet) a druhá směřovala svůj pohled jinam.   
 
Dobrovolníci měli například přiřadit správnou činnost k podstatným jménům. Když přišlo na řadu běžně používané slovo „nůž“, byla odpověď relativně snadná, ve smyslu sloves „řezat“ nebo „bodnout“. Jakmile ale zazněl termín „složka“, nabízela se slovesa jako „otevřít“, „zavřít“, „vyplnit“.
 
A právě u složitějších úkolů, kdy dobrovolníci museli zároveň udržet opětovaný oční kontakt, váhali mnohem déle a uhýbali očima. Vědci se proto domnívají, že mozek musel zpracovávat příliš mnoho informací najednou a musel si vybrat, co vyřadí. Z toho vyplývá, že udržení očního kontaktu a zpracování myšlenek během rozhovoru nejsou dvě nezávislé činnosti, jak se dosud předpokládalo.
 
Udržet oční kontakt a vést konverzace určitě možné je, ale ne každý ji zvládne s takovou lehkostí, jak se společností očekává.

Se zajímavým zjištěním přišel v roce 2015 italský psycholog Giovanni Caputo. Jeho výzkum naznačil, že už pouhých deset minut intenzivního dívání se do očí druhého, dokáže vyvolat změněný stav vědomí. Účastníci sdíleli, že se potýkali s halucinacemi, kdy viděli v druhých monstra, své příbuzné a mnohdy i vlastní tvář. Potvrdilo se tak, že mozek postupně mění svou reakci na podnět, který se dlouhodobě nemění.
 
A pokud se někdo během rozhovoru s druhým dívá jinam, nemusí to být známka toho, že o komunikaci nestojí nebo není upřímný, ale tělo vysílá informaci, že jeho kognitivní systém je přetížený.