Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války? (5)

Nejlehčí tank ve výzbroji země galského kohouta – Renault FT-17 – vznikl ve dvou verzích. Kulometná s jediným automatem Hotchkiss se hodila pro průzkum, dělostřelecká už nesla na lehký tank solidní výzbroj v podobě 37mm kanonu Puteaux SA 18. Pokud se renaulty používaly proti cílům, jež odpovídaly jejich možnostem (lehčí opevnění), byl tento kalibr dostačující.

Německý těžký A7V se od všech dohodových protějšků lišil svým určením. Neměl prorážet linie ani prohlubovat průlomy, spíše se jednalo o mobilní pevnost pro podporu infanterie. Nepočítalo se s nutností vypořádat se s těžším terénem či zákopy, čemuž odpovídal i tvar korby. Zatímco britské obrněnce mívaly kosočtvercový profi l a francouzské připomínaly lodě se zkosenou přídí, vilémovský stroj vypadal jako krabice na pásech ježící se hlavněmi. 

Kanony i kulomety 

Obluda s osmnáctičlennou(!) osádkou jako by předjímala megalomanské projekty Hitlerovy třetí říše. Z přídě trčel 57mm pevnostní kanon Maxim-Nordenfelt, v bocích a zádi vězelo šest střílen s kulomety MG 08 ráže 7,92 mm. Rozložením arzenálu se tedy A7V podobal spíše francouzským než britským konstrukcím. Při prvním tankovém střetu v dějinách potvrdil zranitelnost čistě kulometných obrněnců. Tři německé stroje narazily 24. dubna 1918 u Villers-Bretonneux na jeden „mužský“ a dva „ženské“ tanky Mark IV. Němci rychle vyřadili oba stroje bez děl, poté však čelní A7V inkasoval zásahy z 57mm kanonu a osádka ho musela opustit.

A jaký je tedy verdikt co do nejlépe vyzbrojeného tanku Velké války? Celkové srovnání opět vyznívá ve prospěch britské řady Mark I–V. I když účinnost děl omezovala zastaralá lafetace, každou stranu stroje vždy bránil kanon podpořený kulomety. Ani pro zásah odolnějšího cíle se tak obrněnec nemusel otáčet.

Zatřetí: vývojový potenciál 

Posledním úhlem pohledu, z něhož se na tanky podíváme, bude nadčasovost designu a vliv na vývoj dalších typů v poválečném období. Obrněnce z let 1916–1918 obvykle vznikaly za chodu a bez předchozího koncepčního plánování. Reagovaly na momentální válečné potřeby, aniž by konstruktéři uvažovali o jejich využitelnosti v budoucích konfliktech. Ostatně první světová válka v očích mnoha z nich měla být i válkou poslední. Britské tanky Mark I–V prokázaly jistý vývojový potenciál vylepšující schopnost překonávat zákopy, ale šlo jen o drobné modernizace.

V závěrečné fázi války vznikla prodloužená verze Mark V+ s lepší průchodností terénem a tvarově nejpokročilejší Mark V++, i když se pořád jednalo o typy určené výhradně k původnímu účelu. Zůstával jim kosočtvercový profil, pásy obíhající kolem celého obvodu stroje i problémové sponsony. Z tohoto schématu nedokázali inženýři vybočit ani u prototypů Mark VI–X a není divu, že se žádný nedočkal sériové produkce. Velká Británie vyšla z konfliktu jako přední tanková velmoc a nemohla si dovolit provozovat rychle zastarávající flotilu – i úspěšný Mark IV byl záhy stažen do výcvikových středisek a vývoj se zaměřil na odlišné konstrukce.

Ještě menší potenciál prokázaly francouzské těžké i střední modely. Saint-chamond a Schneider CA1 představovaly de facto jednoduché ocelové krabice na pásech, navíc sdílely několik konstrukčních vad. Šlo zejména o kombinaci krátkého podvozku s dlouhým trupem, jež působila řidičům potíže v terénu – převislá příď i záď snadno uvázly v širším zákopu. Každý z těchto typů měl zřejmě jediný progresivní prvek. Schneider se mohl pochlubit zešikmenou přídí zvyšující odolnost při zásahu, saint-chamond zase neortodoxním pohonem. Benzinový čtyřválec roztáčel generátor, jenž vyráběl proud pro dva elektromotory. V praxi však systém nepřinášel výraznější výhody – rozpohyboval obrněnec jen na 8 km/h při dojezdu 60 km. 

Jasný vítěz

Při pohledu na zkostnatělost obou typů je až s podivem, jak pokrokový stroj naopak představoval lehký Renault FT-17. Málokterá zbraň v dějinách tak výrazně ovlivnila vývoj své kategorie – a to se průmyslový magnát Louis Renault výrobě obrněnců původně bránil. Subtilní stroj přinesl dva konstrukční prvky, které se od jeho časů ve světě tanků zabydlely. V první řadě šlo o plně otočnou věž umístěnou na střeše korby, díky čemuž lafetovaný kulomet či kanon dostal volné výstřelné pole. Řidič nemusel mířit celým strojem, stačilo otočit věží směrem k cíli a vypálit. Zároveň toto řešení umožnilo zmenšit celkové rozměry tanku. Druhá inovace spočívala v přesunu pohonné jednotky do zadní části korby, čímž se zvětšil interiér pro osádku a kleslo riziko požáru v bojovém prostoru.

TIP: Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků?

V porovnání s konkurenty působil Renault FT-17 jako stroj z budoucnosti a jeho design se v boji více než osvědčil. Šlo sice o lehký a malý typ, ale to mu paradoxně přinášelo i výhody – jednak tvořil méně nápadný cíl, jednak šel jako jediný prvoválečný obrněnec přepravovat na korbě nákladního auta. Ne náhodou se dostal do výzbroje řady dalších zemí včetně USA nebo Ruska. V některých státech se licenčně stavěl, jinde vznikly jeho kopie a odvozeniny – jedním příkladem za všechny budiž italský Fiat 3000. Renault FT-17 nejen ovlivnil vývoj obrněnců na desítky let, i on sám zůstal dlouhé roky ve výzbroji – francouzská armáda ještě v roce 1939 provozovala přes 1 500 exemplářů. Co do vývojového potenciálu jde o nezpochybnitelného vítěze našeho porovnání.