Ví, že musí zemřít, dohodl si i termín ve Švýcarsku. Těsně před odjezdem s manželkou pochopili, že to nedokážou
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V pátek 19. dubna 2024 v deset hodin dopoledne měl Jan Kavalír, trpící amyotrofickou laterální sklerózou, ve Švýcarsku podstoupit asistovanou sebevraždu. Vycestovat měl ve středu 17. dubna. Večer předtím se s manželkou Martinou shodli, že to nedokážou udělat.
Ten obraz už z hlavy nevymažu. Seznámili jsme se 18. února 2024 o třetí odpoledne. Jan Kavalír (1991), bývalý fitness trenér, moderátor podcastů o sportu a reportér časopisu Muscle & Fitness již sedmým rokem trpí amyotrofickou laterální sklerózou. Přestože jsem věděl, že je bezvládný a bez možnosti jakéhokoli pohybu, když jsem za ním zašel do ložnice v bratislavském bytě, automaticky jsem mu podal ruku na pozdrav. Ve zlomku vteřiny jsem se zastyděl a jen jsem pohladil jeho tenounkou, kostnatou a nehybnou ruku. Jeho oči, do té doby sledující video na notebooku, se přesměrovaly na mě, ústa se pokusila o úsměv a vydala jakousi slabiku.
S jeho manželkou Martinou Kavalír (1989), autorkou podcastů a koučkou, jsme o jejich příběhu diskutovali během následujících dvou měsíců. Jan mi odpovědi poskytl díky čtečce na počítači, kterou ovládá očima písmenko po písmenku.
Oběma jsem vzhledem k vysoké citlivosti případu slíbil, že přípravu a vydání rozhovoru mohou kdykoli zastavit, zároveň jsem jim v rámci autorizace garantoval právo na jakékoli zásahy do textu. Nezměnili ani slovo.
S Honzíkem jste se seznámila v květnu 2017. Kdy jste se dozvěděla o jeho diagnóze?
Tři měsíce po seznámení, čili v září, začal mít problém s rukama, konkrétně s úchopem. Že jde o ALS, jsme věděli od Vánoc 2017, definitivně nám to potvrdili v březnu 2018 v Praze.
O ALS je známo, že nevyhnutelně vede k totální bezvládnosti a smrti. Vy jste Honzíka neopustila, naopak jste si ho vzala za manžela. Nepřišly žádné pochybnosti, jestli neděláte chybu, jestli to zvládnete?
V tomhle jsem ani jednou nezaváhala. Věděla jsem, co mě čeká, že to bude těžké a že Honzík se mnou bude maximálně pár let. Nebyla to oběť, ale přirozený krok z lásky. Miluji ho. O ruku mě požádal v roce 2020 v cíli triatlonových závodů, které jsem právě doběhla. Najednou poklekl, požádal mě o ruku a já byla velmi šťastná. Bylo to nádherné, emotivní. Svatba byla v roce 2021.
Že je v tom i velký kus oběti, vnímám možná poslední dva roky, kdy se Honzíkův stav výrazně zhoršil a péče o něj mě začala neskutečně vyčerpávat. Nejednou jsem si řekla, že tohle už nedávám, že toho je moc.
Nepřemlouvalo vás okolí či rodina? Neptali se, proč si kazíte život?
Ano, rozmlouvali mi to i někteří blízcí, i když ne úplně nejbližší lidé. Ptali se, jestli toužím po zničeném životě, jestli chci mít postižené děti a podobně. Nebylo to příjemné, ale s Honzíkem jsme si to nepřipouštěli, jinak by to náš vztah pohřbilo.
Po stanovení diagnózy jste určitou dobu věřili, že budete přece jen jiní, že nějak tu nemoc zvládnete, že Honzík se z ní dostane. Postupně jste však o ideály přicházeli.
Dnes vím, že čím dříve člověk vystřízliví, tím lépe se může připravit na realitu. Neříkám, že je třeba se vzdávat naděje, že člověk nemá věřit, možná se fakt může stát zázrak. Pravděpodobnost se však blíží k nule. V první fázi jsem chtěla Honzíka zachránit. Už byl ze všech vyšetření unavený, přesto jsem udělala veřejnou sbírku a vzala ho na léčbu kmenovými buňkami do USA k mexickým hranicím. Věřila jsem, že to pomůže. Nemoc se možná na pár měsíců zpomalila, ale jinak jsme hmatatelný progres neviděli.
Vystřízlivěla jsem po dvou letech, kdy Honzík začal padat na ulici. Bylo to strašné. Najednou se devadesátikilogramový chlap, sportovec, trenér, nekontrolovaně sesune na beton, rozbije si hlavu… Pak začal padat na schodech. Stála jsem tváří v tvář realitě a musela akceptovat, že se nevyléčí. Ta nemoc je stále o krok napřed, nemáte šanci ji dohnat, zbavit se jí.
Už dříve jsme od lékařů věděli, že Honzíkovi nejdříve odejde levá ruka, potom pravá ruka, levá noha, pravá noha, polykání, krk a nakonec i dýchání. Řekli nám jen, abychom byli silní, a hotovo, zbytek byl na nás. Praxe ukázala, že ideály jsou mi k ničemu, že nemoc musíme akceptovat a naučit se s ní žít.
Kdy vám Honzík poprvé řekl, že je rozhodnutý zemřít?
Dokud
