Vůdce KSČ vymazaný z historie
Retušování osob z historických fotografií Stalina nebo Gottwalda je dobře známé, stejně jako démonizace odpadlíků od pravé komunistické víry. O Josefu Guttmannovi, jednom z nejvyšších činitelů KSČ a šéfredaktorovi Rudého práva z přelomu dvacátých a třicátých let, se dlouhá desetiletí mlčelo a jen málokdo vůbec tušil, co se s ním stalo. Nová kniha Jacquese Rupnika ukazuje, že jej bez váhání můžeme zařadit ke klasikům kritiky totalitarismu.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Jména Klement Gottwald či Rudolf Slánský jsou dodnes všeobecně známá: Gottwald jako první komunistický prezident, Slánský jako generální tajemník KSČ popravený v roce 1952 v rámci stalinistických čistek. Ti sečtělejší spolu se zájemci o moderní historii jistě doplní, že společně vedli KSČ již od roku 1929 a že patřili ke klice takzvaných karlínských kluků. Byla to původně lehce hanlivá přezdívka mladých komunistických bouřliváků. Většina z nich se narodila kolem roku 1900 a Gottwald narozený roku 1896 mezi nimi působil jako ten starší a zkušenější. A původně, když se v polovině dvacátých let tato karlínská parta dala dohromady, s nimi Gottwald neměl ani nic společného. Funkcionařil tehdy na Slovensku.
Hoši v polovině dvacátých let doslova žili v sekretariátu KSČ, který se nacházel na Královské třídě (dnešní Sokolovské ulici) v Karlíně. Od toho se také odvozovalo jejich přízvisko. Starší funkcionáři, kteří do KSČ přešli ze sociální demokracie, na ně shlíželi svrchu, když je dvaceti- až pětadvacetiletí chlapci, co se naučili moskevské fráze, mistrovali, že nejsou správnými bolševiky. Ochotně přijímali dogmata Kominterny a Moskva je využívala jako beranidlo proti tehdejšímu – podle moskevského vidění – příliš umírněnému a oportunistickému vedení KSČ pod taktovkou Bohumíra Šmerala.
Po II. sjezdu KSČ (1924) byl Šmeral odstraněn. Povolali jej jako zasloužilého soudruha, aby pracoval v aparátu Kominterny. Ale ani karlínští kluci neslavili vítězství. Naopak se rozptýlili do nejrůznějších koutů republiky plnit stranické úkoly a někteří odešli na studia do Moskvy. Když se ani nové postšmeralovské vedení KSČ v očích Moskvy neosvědčilo, karlínští kluci se znovu sešli na stejné straně barikády a v únoru 1929, nyní již v čele s Gottwaldem, převzali s podporou Moskvy otěže strany.
Mezi karlínské kluky patřily i holky: Marie Švábová-Švermová se dočkala své velké kariéry v aparátu až po roce 1945, aby posléze byla smetena v čistkách počátku padesátých let a svůj život uzavřela jako signatářka Charty 77. I jméno jejího manžela Jana Švermy je – alespoň u starších ročníků – dobře známé. A totéž platí také o Václavu Kopeckém, který úhořovitě proplul všemi úskalími a zemřel jako čelný funkcionář v roce 1961. Náměstí Bratří Synků dodnes připomíná dalšího z této skupiny – Otto Synka, jenž za války zahynul v odboji. A tak by šlo pokračovat dál. Ovšem toho z nejdůležitějších, kdo v letech 1929–1933 stál Gottwaldovi zvláště v otázkách doktrinálních a taktických po boku snad nejblíže, dnes nenalezneme ani v seznamu na Wikipedii pod heslem „karlínští kluci“.
Jméno Josefa Guttmanna bylo z oficiálních dějin KSČ dokonale vymazáno. A pokud se objevilo, pak jen v těch nejhorších barvách jako symbol zrady ideálů komunismu a odpadlictví. Nezaujaté studie mu mohli věnovat teprve historikové v uvolněné atmosféře druhé poloviny šedesátých let. V oné éře hledání socialismu s lidskou tváří však zase jeho jméno svádělo k tomu, aby se stalo symbolem odporu proti stalinistickému dogmatismu, s jehož dědictvím se českoslovenští reformátoři v roce 1968 potýkali. Nutno poznamenat, že i sám Guttmann od druhé světové války dělal vše pro to, aby se na něj úplně zapomnělo – včetně
