Židé zde žili v ghettu bez zdí. „S násilím jinde se to nedá srovnat,“ říká historik o chování Čechů za protektorátu
Americký historik Benjamin Frommer se věnuje bádání o životě Židů v době protektorátu Čechy a Morava. Zkoumá, jak se k nim chovaly české úřady i obyčejní nežidovští Češi. „Zdaleka nevidíme jen kolaboranty, ale i statečnost, či přinejmenším odmítnutí být součástí protižidovských opatření,“ říká vědec, který mluví plynně česky. Přibližuje také osudy lidí ze smíšených česko-židovských manželství.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V rozhovoru se kromě jiného dozvíte:
-
Kde bylo české vedení tvrdší než nacistické?
-
Jaké bylo chování Čechů k Židům ve srovnání s Polskem, Maďarskem nebo Sovětským svazem?
-
Jaké tragické (i tragikomicky absurdní) situace řešili česko-židovští manželé?
-
V jakých případech do lágrů musely děti, ale rodiče ne?
-
Který příběh se historika osobně nejvíc dotýká.
Často používáte termín ghetto bez zdí. Co je to ghetto bez zdí?
Tento pojem poprvé popsal historik holokaustu Miroslav Kárný, na jehož výzkum navazuji. Sledoval, co se dělo Židům před deportací do Terezína a dalších koncentračních táborů, kdy většina Židů nebyla uzavřena za skutečné zdi a ploty, ale nejrůznějšími protižidovskými diskriminačními vyhláškami…
Byli uvězněni za zdmi pomyslnými.
Ano, čím dál víc to připomínalo vězení, i když tam nebyly žádné mříže. Židé nejdřív nemohli do určitých restaurací a kaváren, pak do kin, do divadel, pak už nemohli využívat hromadnou dopravu. A mohli se postupně stýkat s menším a menším počtem lidí. Proto ghetto bez zdí.
Svůj výzkum zaměřujete na „obyčejné“ lidi a na dění v regionech, mimo Prahu. Během vaší přednášky jsem si uvědomila, že hodně toho, co jsem o životě českých Židů během protektorátu četla v beletrii nebo viděla ve filmech, bylo velmi „pragocentrické“.
Přesně tak. I v odborné literatuře je to téma často opomíjené. Proto mi přišlo zajímavé zaměřit se na život Židů mimo Prahu. A na to, jak se chovalo regionální „vedení“ a nežidovští Češi.
Někdo uměl využít příležitosti
Když teď víte, jak Židé žili a jak se k nim Češi chovali v různých koutech země, je tam na první pohled zřejmý nějaký zásadní rozdíl?
V regionech je to velmi pestré, ale pokud mám říct asi největší rozdíl mezi Prahou a venkovem, vidím ho v září roku 1941, kdy se začaly nosit žluté hvězdy, do Prahy přijel Heydrich a o měsíc později začaly transporty.
Tehdy v září 1941 ústřední nacistická správa zakázala Židům vyjet z obce bez povolení. Když jste žila v Praze, neznamenalo to tak velké omezení jako v malých městech nebo vesnicích. Praha byla obrovská obec, která obsáhla všechno, co by člověk potřeboval. V Praze jste navíc měla pořád kolem sebe hodně lidí z komunity, a tak se tam ono ghetto bez zdí nerovnalo totální izolaci.
Ale třeba v takových Poděbradech nemohli Židé ani na hřbitov, protože byl za městem. V místech jako Žirovnice a Počátky‚ dvě městečka na Vysočině, která fungovala propojeně, zůstávali Židé odříznutí i od svých blízkých v druhé obci. Už nebyli vyloučeni jen z veřejného života, ale také mezi sebou.
A z vězení se stávala samotka. Izolace. Kárný píše, že nejvyšší čeští vedoucí činitelé někdy předběhli ty nacistické. Tohle vždycky vnímáme dost kontroverzně, když čteme, že se Češi chovali někde třeba hůř než nacisté. Bylo to tak?
Ano, takové případy byly
