„V Antarktidě častěji prší, všechno taje. Každý stupeň dělá divy.“ Polární ekoložka vypráví o zlověstném dešti i tiché samotě
Na Antarktidě už byla Kateřina Kopalová mockrát. Miluje tuleně, s láskou pozoruje tučňáky, ale jejím hlavním vědeckým zájmem jsou rozsivky. Řasy, které fungují jako spolehlivé indikátory (ne)zdravého životního prostředí a jejich křemičité schránky vytvářejí překrásné struktury. Věcně, bez dramatického tónu v hlase vypráví o prožitých dobrodružstvích i dešti, který pomalu rozpouští krajinu věčného ledu.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Zavřete oči. Když řeknu Antarktida, co cítíte? Co se vám vybaví?
Těžká otázka. Těch emocí tam běhá hrozně moc. Ale vrací se mi pocit samoty, který jsem si tam vždycky užívala. Člověk je sám. Ne osamělý, protože úplně sám tam nikdy není.
Ale je daleko. Odříznutý. Odříznutý od svého běžného života a všedních starostí. Dává to ohromný prostor zamýšlet se nad čímkoliv, co vám lítá hlavou.
A to druhé nejcennější, co mám z Antarktidy ze všech výprav, jsou mezilidské vztahy. Potkáte tam pokaždé lidi, kteří se vám zaryjí do paměti tak, že je nikdy nic nevymaže, zvlášť když s někým zažijete nějaké dobrodružství.
Samozřejmě vidím také kolonie tučňáků, kteří jsou naprosto úžasní. A cítím smrad dieselu, na který to tam všechno funguje.
Kromě tučňáků tam ještě nějaká větší zvířata žijí? Třeba nějací ptáci?
Z ptáků je to třeba dravá chaluha velká. Největší predátor místních tučňáků, občas je tam docela morduje. Na pláži pak zůstávají mraky kostřiček…
Z velkých savců je možné celkem běžně vidět lachtany a tuleně. Lachtanů bývá na plážích víc, ale moc ráda je nemám, jsou dost agresivní. Líně se tam povalují, ale když chtějí, umí být pěkně rychlí. A když se jim něco nelíbí nebo se k nim člověk přiblíží, tak vrčí a cení zuby.
Mohli by pořádně kousnout, což by určitě pěkně bolelo. A taky z toho hrozí nějaké infekce.
A tuleni?
Ty miluju! Oni si tak většinu času pospávají, jsou strašně roztomilí, člověk by je nejradši poňuchňal, ale šahat na ně samozřejmě nesmíme.
Agresivní na rozdíl od lachtanů nejsou, možná kdyby některého člověk překvapil, ohnal by se po něm, ale jsou to miláčci k potulení, takhle si pamatuju, že jsou to tuleni, a ne lachtani, leckomu se to asi plete.
A to je z velkých suchozemských savců všechno. Pak už tam žijí jen bakterie, lišejníky, mechy a ty „moje řasy“.
Jen vyschlá jezerní pánev
Vaše řasy rozsivky. Brzy se k nim dostaneme. Poprvé jste na Antarktidě byla v roce 2011. Jak se ta místa proměňují? I vzhledem ke změnám klimatu?
Proměňují se hodně. Očividně tam například víc prší, což je v takové krajině dost zásadní problém.
Vzpomínám hned poprvé, v roce 2012 – to vůbec byla legrační sezona. Kvůli logistickým a dopravním problémům jsme se neplánovaně zasekli na dva měsíce na argentinské vojenské základně Marambio, na odledněné části, takzvané stolové hoře na ostrově Seymour na východní části Antarktického poloostrova. A najednou kde nic, tu nic. A pršelo.
Můj argentinský kolega, který tam jezdí pravidelně už několik desítek let, říkal, že déšť tam zažil snad vůbec poprvé. Do té doby v těch místech vždycky sněžilo. A potvrdilo to i dost jiných lidí.
Některé věci se mění pomalu a nejsou na první pohled vidět. Ale deště tam, kde běžně neprší, asi páchají viditelné škody, ne?
Samozřejmě. Když začne pršet,
