Herec a zpěvák Josef Laufer šel v březnu 2020 na banální operaci, po které ale skončil v umělém spánku. V něm prožil následující čtyři roky, než mu tuto neděli vypovědělo službu srdce.
Jste rádi, že v USA prošel balík pomoci pro Ukrajinu?Anketa
V Reflexu jeho smrt okomentoval Viliam Buchert slovy o „autorovi nejodpornější písně komunistického režimu“.
Mínil tím píseň Dopis Svobodné Evropě, která podle něj nejen oslavovala československého agenta Minaříka, ale rovněž urážela Svobodnou Evropu srovnáním s říšským ministrem propagandy Goebbelsem.
„Josef Laufer měl v roce 1976 tu nebetyčnou drzost, že české a slovenské pracovníky Rádia Svobodné Evropy přirovnal ve své písni k válečnému nacistickému zločinci, spolupracovníkovi Adolfa Hitlera a přesvědčenému antisemitovi Josephu Goebbelsovi. Byl to hnus,“ vepsal do nekrologu.
Kromě toho podle něj Laufer „ochotně trdloval před publikem, pokud to režim chtěl“, přičemž připomíná, že vystoupil na jednom ze šestnácti ročníků Festivalu politické písně v Sokolově, kde se během let vystřídala celá hudební špička.
Buchert také upozornil bez dalších podrobností, že Laufer byl evidován v seznamech StB.
Jiří Hynek, redaktor ČT v distancu (po aféře s ovlivňováním zpravodajství o kriminální kauze v IKEM), do toho přimíchal i ruské mafiány v restauraci U Holubů, se kterými se prý Minařík stýkal.
Dokumentaristka Monika Le Fay přidala: „Statečný chlapík s mužným doutníkem Josef Laufer zemřel; mravní relativisté, spojte se! Co dělali a jak žili v té době Kubišová, Hutka, Plastici, Sváťa Karásek, Třešňák a spol., už si skoro nikdo nepamatuje, je čas kolektivně se dojmout nad tím, jak špatný režim pronásledoval dobrého důvěrníka StB 14705, krycím jménem Vostrý.“
Od našich hrdinů pravdě se uč
Příběh písně, kterou všichni připomínali, je přitom mimořádně zajímavý. Jako autor textu je veden sám Laufer, zazněly ale i názory, že jej pouze „podepsal“, verše podle některých seděly na básnickou tvorbu Miroslava Müllera, komunistického funkcionáře, který měl na ÚV KSČ pod palcem kulturu a svou moc předváděl i tím, že některým špičkovým interpretům vnucoval své textařské výtvory.
Tento text, který je pro svůj bizár dnes hitem mezi sběrateli kuriozit, popisoval příběh špiona StB kapitána Pavla Minaříka, kterému se po srpnu 1968 podařilo infiltrovat československé vysílání Svobodné Evropy v Mnichově a podávat z něj informace československým tajným službám. Dokonce měl plánovat na budovu vysílání pumový útok.
Jeho mise skončila bombastickou tiskovkou, na které prozradil o lidech ze Svobodné Evropy mnoho informací spíše na úrovni drbů. Následně se stal režimní celebritou.
Fotogalerie: - To byl Bašta
Součástí jeho kultu byla i oslavná píseň, podle které Minařík „přidal blankytu do křídel míru“ tím, že „sedm let vypíjel prolhanou žluč“. Na to textař zarýmoval vzkazem „svobodnému rádiu“: Od našich hrdinů pravdě se uč!
O produkci Svobodné Evropy se píseň vyjadřovala značně šťavnatě, klenotem bylo, že „hrají z partesu hlas CIA“ či verše o „kontu u Loydů“.
Petr Žantovský, který se jako novinář pohyboval v hudební komunitě, pro ParlamentníListy.cz přidává historku, že obávaný ředitel agentury Pragokoncert František Hrabal, který zlikvidoval Martu Kubišovou, se o písni o Minaříkovi původně vyjádřil, že je to provokace.
Přirovnání k Josefu Goebbelsovi, které má jako korunu svého nekrologu Viliam Buchert, je ale značně zveličené. V písni pouze zaznělo, že redaktorům v emigraci je ok „po boku Goebbelsů“.
Novinář Marek Wollner přidal vzpomínku, kterou prý slyšel o nahrávání písně ve studiu. „Zvukař vzpomínal, že natáčení proběhlo na poslední chvíli a rychle, nikdo nevěděl, o co jde, ale do studia se přihnal Pepík a spustil. Muzika byl docela dobrej jazzík, ale když začal zpívat text, vylezly lidem ve studiu oči z důlků. Díky vám, díky vám, chlapíku statečný. Ale ono se to fakt ještě rozjede. No, pan Laufer měl údajně nějakej průšvih, nadával v hospodě na soudruhy, někdo ho udal a on se musel vykoupit. Ale to nemám ověřený, jen se to tak říkalo,“ svěřil se na sociální síti.
Fotogalerie: - Ceny paprik
Píseň se ani v té době příliš nehrála, podle některých byla i na tehdejší posluchače příliš angažovaná. V Českém rozhlase měla dokonce zmizet z archivu nahrávek.
„Ten text byl ve své době stejně absurdní, jako ty dnešní komentáře. Lidi tu písničku nebrali vážně, jako ty morální kecy teď. Pro mě je to stejné divadlo,“ říká pro ParlamentníListy.cz Vadim Petrov, v minulosti hudební dramaturg Československé televize, který se jako syn hudebního skladatele v té době také pohyboval mezi muzikanty.
Po otci Žid, po matce Španěl
Redukovat šedesátiletou uměleckou kariéru na tuto jednu píseň se proto může jevit značně zjednodušujícím. Josef Laufer, vrstevník Karla Gotta z ročníku 1939, prožil pestrý život, ve kterém se prolínaly dějiny dvacátého století.
O tom svědčí už jeho křestní jméno ve znění Don José Francisco Pérez Rodriguez de Montagnes de Laufer. A místo narození francouzská obec Les Sables-d’Olonne na břehu Atlantiku.
Jeho otec, židovský lékař ze Slovenska, odešel ve třicátých letech pomáhat interbrigádám do španělské občanské války. Ve vojenské nemocnici se zamiloval do místní zdravotní sestry, která s ním po Frankově vítězství uprchla do Francie, kde se v srpnu 1939 narodil jejich prvorozený syn Josef. V lednu 1940 se Maxmilián Laufer přihlásil jako lékař do československé vojenské jednotky a po porážce Francie celá rodina utekla na Britské ostrovy.
Do Československa přijela až v roce 1947, kdy už Josefovi bylo osm let. Vášeň pro britskou kulturu stejně jako jižanský temperament po matce směrovaly jeho další kroky k umění, i když se vyučil v Tesle Vrchlabí.
Po vojně se v uvolněné atmosféře šedesátých let prosadil nejprve jako herec, později i jako zpěvák. Hrál v prvním československém filmovém muzikálu Starci na chmelu nebo v divadelním muzikálu Gentlemani. Někteří vzpomínali, že byl průkopníkem tanečních kreací na pódiu a uhrančivé charisma předurčovalo absolventa herecké DAMU k oslňující show, do které se schovaly občasné pěvecké nedostatky.
„V ničem extra nevynikal, ale byl specifický vizuálně a na tom si postavil úspěch,“ vzpomínal pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský, který se v minulosti hudbě věnoval v časopisu Melodie.
Fotogalerie: - Spiknutí
Ale když v roce 1968 Československo vysílalo deset svých největších hudebních hvězd na hudební veletrh do Cannes, stál Laufer na jednom pódiu s Gottem, Matuškou nebo Kubišovou.
Laufer byl vždy „západní typ“, jako rekvizitu používal tlusté doutníky a plynně hovořil anglicky, německy a španělsky, pro jazyk své matky měl i překladatelské razítko. V šedesátých letech se díky jazykové výbavě dokázal umělecky prosadit i na Západě, ovšem všechny rozjeté projekty ukončil srpen 1968.
V dokumentu nazvaném „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“ byla populární hudba identifikována jako jeden ze zdrojů neklidu, které vedly ke „krizovému období“ roku 1968. Proto na ni režim zaměřil značnou pozornost.
Zpěváci směli podle zvláštního zákona používat pouze úřední češtinu či slovenštinu, což Lauferovi dost proškrtalo repertoár, a čelili řadě dalších restrikcí.
Umělecká činnost byla koncesovaná a oprávnění se udělovalo na základě pravidelných přehrávek před komisí. V podstatě každý, kdo chtěl nadále veřejně vystupovat, byl nucen k nějakým kompromisům. Laufer nazpíval s Karlem Zichem píseň k třicátému výročí Slovenského národního povstání, ale jinak si podle pamětníků dokázal i v této době uchovat značnou míru osobní nezávislosti.
Patřil například k těm, kteří se nepřestávali stýkat s odpůrci režimu. Například k Václavu Havlovi na Hrádeček měl jezdit ještě v době, kdy už si tam mnozí další netroufali, jak popisuje Havlův životopisec Daniel Kaiser.
Z materiálů StB také vyplývají jeho návštěvy u Jana Wericha na Kampě, které režim sice nepovažoval za projev nepřátelství, ale bedlivě je monitoroval.
Jeden ze speciálů časopisu Reflex v roce 2014 přinesl roztomilé svědectví, sepsané hlídkou pozorující dům „objekta“ Wericha o Štědrém dnu 1974. „Ve 12.15 postupně zašli do domu čtyři mužové s kyticemi a dále přijel před dům herec- spěvák Laufer ve voze ABR 91 11 a taktéž zašel do domu,“ citoval přesně z odevzdaného díla. Na fotografii tajní následně zachytili, jak se Laufer před Werichovým domem zdraví s hudebníkem Karlem Vlachem.
Podle vzpomínek lidí, kteří se pohybovali kolem hudební komunity, se Laufer nikdy netajil svými kritickými názory a kvůli tomu měl několik průšvihů. Jeden takový měl být i příčinou písně o Minaříkovi, nahrané v roce 1976.
„Kdo chtěl v té době být na výsluní, musel si vyjasnit, kam až chce zajít,“ říká Petr Žantovský.
Vnímáte Izrael jako spojence České republiky?Anketa
Vyčítal s ním odmítal jít na pódium
V diskusích na sociálních sítích, kde mu píseň mnozí vyčítali, se ale objevilo i svědectví z Lauferova okolí, podle kterého měl za píseň dostat výjezdní doložku do USA, ale režim slib nesplnil.
Mnozí mu vyčítají i spolupráci s StB. Jeho svazek s krycím jménem Vostrý byl veden v režimu „důvěrník“, což byl podle režimní definice „politicky vyspělý občan plně oddaný socialistickému zřízení, který má možnost, schopnost a snahu sdělovat operativním pracovníkům dílčí poznatky informačního charakteru z prostředí, které zajímá Státní bezpečnost“.
Důvěrníci byli lidé, kteří měli dílčími informacemi pomoci tajné službě s orientací ve svém prostředí nebo odbornosti. V podstatě se jednalo o nárazové vytěžení k nějaké konkrétní záležitosti, ne o systematickou spolupráci. K té mohli být následně naverbováni do kategorie „tajný spolupracovník“, což se v Lauferově případě podle všeho nestalo.
Sám Laufer tvrdil, že byl zapřísáhlý antikomunista. A za pětatřicet let není dohledatelný jediný příběh, že by svým udáním někomu uškodil.
Přesto od něj někteří kolegové dávali ruce pryč, Jan Vyčítal s ním údajně odmítal vystupovat na jednom pódiu, Pavel Bobek hovořil o jeho „čisté kolaboraci“.
Psali jsme:
„V sedmdesátých letech nikdo nebyl nucen lézt bolšánům do řiti. Pokud tak někdo činil, bylo to jenom z prospěchářství a vypočítavosti,“ napsal o něm nyní Pavel Černocký s dovětkem, že Laufer byl mimoto mizerný zpěvák.
Laufer měl nadále možnost veřejně vystupovat, v osmdesátých letech si připsal třeba obrovský hit Sbohem, lásko, já jedu dál. Po listopadu 1989 čelil narážkám na „Minaříka“ tvrzením, že se jednalo o recesi.
V devadesátých letech a v novém tisíciletí se jeho jižanský typ uplatnil více v hereckých úlohách. Syn židovského lékaře si zahrál například milionáře Kohna v Troškových Kameňácích.
Režisér na něj zavzpomínal hezky. „Neznám nikoho, kdo by ho neměl rád. On sám nikoho nepomlouval, nikdy se o nikom blbě nevyjádřil. Byl to španělský grand,“ řekl Zdeněk Troška.
„Já nemám rád to, co provozuje třeba novinář Rejžek, který se hned druhý den pase na smrti člověka, jaká to byla kreatura. Třeba jako to předvedl po sebevraždě skladatele Karla Svobody,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Tyto „kádrovací hnoje“ se mu prý z duše protiví.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
_profil_top.jpg)
Nechtík
