„Kdybys byl Rus, ke stolu bychom tě nepozvali. Ale, že jsi Čech, dáme si do nosu,“ řekl mi chlapík v maličké vesničce Gumathesi v Gruzii. V kovářské dílně tam měli pánové večírek, při němž díky novému hostovi došlo i na Stalina. Tomu však předcházelo krátké cestování Gruzií a Arménií. A je třeba říct, že si reportér ParlamentníchListů.cz vyslechl mnohé...
Cesta za příbuznými
Do druhého největšího gruzínského města Kutaisi létá přímo z Prahy nízkonákladová letecká společnost za ceny, které jsou mimo turistickou sezónu velmi příznivé. Odtud jezdí do hlavního města Tbilisi linkové autobusy. V jednom se potkávám se Sergejem. Mladý kluk přesně ve věku odvodu do armády. Studuje technický obor na Univerzitě Karlově. Má však problém. Jeho město Doněck okupují Rusové, stala se z něj metropole separatistické Doněcké lidové republiky, a jemu už bylo doručeno několik povolávacích rozkazů, aby šel bojovat.
„Pořád se bojím. Rusko má dlouhé prsty. Ale já nechci bojovat za Putina. Už mi přišlo několik výzev, abych šel do války. Nejdu. Ať si tam jde Putin sám,“ podotkl. Do Tbilisi přiletěl za mámou, s níž se setká po dlouhých letech. Ona přijela přes Rusko, nejspíš Rostov na Donu, Pjatigorsk a Vladikavkaz. Absolvovala cestu přes tisíc kilometrů. „S mamkou jsme se už léta neviděli. Já nechci ani na Ukrajinu, ani do Ruska. Všude bych mohl mít problémy,“ sdělil nakonec Sergej. Dostal kontakt na ParlamentníListy.cz. Tak uvidíme, jestli se ozve, aby dopověděl další detaily své cesty na východ.
Je třeba říct, že Gruzie je – se čtyřmi miliony obyvatel – jednou ze zemí, kde Rusko zanechalo do konfliktu s Ukrajinou snad největší stopy. Její území se po konfliktech rozdělilo na nikým neuznané země Jižní Osetii a Abcházii (reportér ParlamentníchListů.cz tam nedostal víza) a samotnou Gruzii. Dvě zmíněná území jsou faktickými guberniemi Ruska. Na druhou stranu je třeba také sdělit, že vládní strana Gruzínský sen je považována za proruskou. Když byla v Rusku vyhlášena v roce 2022 částečná mobilizace, odešly do Gruzie stovky tisíc Rusů a odcházejí dál.
Cesta do Arménie
Od stanice metra Avlabari v Tbilisi odjíždím „maršrutkou“ na jih. Na hranicích s Arménií se celník usměje s tím, že „Čeko“ je skvělá země, i když tam nikdy nebyl. Útlá, blonďatá ruská migrantka mi v „maršrutce“ říká, že zdrhla ze své země nedávno kvůli nesvobodě. Teď jede do Jerevanu za kamarádkou, aby se dozvěděla, jestli by si tam nemohla najít nějakou práci. Metropole Arménie má své kouzlo. Vypíná se nad ní obrovská socha Matky Arménie, která vznikla však v roce 1967 po soše diktátora Stalina.
„Já nikomu nevěřím. Všechno to jsou lháři. Vždyť se na to podívej, každá velmoc si dělá to své. Zákon džungle platil, platí a platit bude. Vždycky si větší bude dovolovat na menšího,“ říká mi podnikatel, kterého jsem stopnul od klášteru Haghartsin. „Podívej se na všechny země, co byly v sovětském vlivu. Jsou opožděné za vývojem. Každý, kdo se dostane na západ, to vidí. Prostě po rusismu zůstává chudoba,“ sdělil mi Zurab, který si pronajímá dva prodejní krámky pod klášterem Sevanavank z devátého století na výběžku u jezera Sevan.
Žil s celou rodinou v Moskvě a tady – doma – mu je prý nejlépe. „Práce od rána do rána. Moc jsem vlastně nežil. Navíc Rusové jsou nacionalisti. Vždy dostal lepší pozici Rus než Armén, jedno kolik odváděl práce. Klasický rusismus,“ řekl. Když jsem mu namítl, že možná mluví o sovětismu, odvětil: „Ne, ne. Ono to v nich zůstalo. Sovětismus se převtělil v rusismus. Jsou roztahovační, chtějí být dominantní, jsou nepřátelé pokroku. Jsou přátelé jen se svým velkým egem.“
Cesta do Gruzie
Arménie má ke třem milionům obyvatel. Protože má nedobré vztahy se sousedy, dostanete se do ní jen z Gruzie anebo z Íránu. Turecko stále neuznává genocidu Arménů na svém území – lze doporučit Franze Werfla, který má v Jerevanu sochu, a jeho román Čtyřicet dnů. A nedávné dobytí Náhorního Karabachu ázerbájdžánskou armádou bez větší pomoci Evropské unie přiostřilo vztahy s dalším sousedem. Arménie je prostě nešťastná země se vším všudy.
Večer odjíždím z hlavního nádraždí v Jerevanu vlakem do Tbilisi a pak následuje přeprava po kolejích až do Kutaisi. „Tohle je vlak, který projíždí jižním Kavkazem. Je to tady úplně wow,“ pronáší rychle jakýsi ruský youtuber. Neřeknu to, jen si pomyslím: „Vždyť to je u vás doma to samé, tak jaký wow.“ Mluvím ze zkušenosti, která je popsána v knize Špionem Běločechů v Rusku.
A v Kutaisi? Vřele doporučím. Krásné město, jeskyně, vodopády, kostely. Šel jsem pěšky parkem do Přírodní rezeravce Sataplia, kde mě naštvali svým vychcánkovstvím, kdybych měl za jednu přírodní krásu platit, jako za dvě v normálním provozu. A pak až do vesničky Gumathesi. Kousek odtud je i vodní elektrárna, kde trochu vypomohli Češi. „Rusy tady opravdu nechceme, chceme do Evropské unie,“ říkají pánové v kovářské dílně. Na stole jsou klobásy, okurky, ořechy, vše, co našinec může nebídnout. A dvacetilitrový demižon vlastního vína. Stalin, byl hajzl, prý sovětský člověk. „A co vaše proruská vláda, kterou někteří z vás volili?“ Ptám se. A odpověď? „Máme problém. Je to falešná nostalgie!“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
Nechtík
