Za policejního dohledu městské, státní i tajné policie proběhl vzpomínkový a pietní akt jako již tradičně na plzeňském Habrmanově náměstí ve čtvrti Doubravka. Samotná akce začala československou státní hymnou a minutou ticha.
Dubnové peklo
Nejdříve se ujal slova Jaroslav Bukovský, tajemník oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu a tajemník Svazu protifašistických bojovníků. „Jsem původem železničář a ono se to bude železnice také týkat. Nálet, který byl na osobní nádraží v Plzni, byl náletem v podstatě strategickým. Protože Plzeň jako železniční uzel obsahuje celkem šest tratí, které se protínají na nádraží. Tím, že bylo silně poškozené, nebylo možné jej do konce války použít. Německá vojska předpokládala, že jejich ústup se bude provádět především železnicí. K tomu tedy nedošlo. Dokonce byly první transporty rozbombardované, včetně personálu německého wehrmachtu.“
„Přitom ale došlo k rozptylu bomb a také se tedy ve čtvrti Doubravka poškodily určité objekty, a pak to byla Cikánka. To byla čtvrť v prostoru, která se nacházela v prostoru řeky Úslavy. Tam byly provizorní stavby, cikánské domky nekvalitní úrovně, a tam odešlo také hodně lidí. Dokonce tam byly udělané podzemní kryty a jeden přímý zásah toho krytu byl natolik devastující, že nebylo smysluplné odkrývat, co tam všechno v zemi zůstalo. Tam je dnes také památník tohoto místa,“ uvedl Bukovský a pokračoval: „Pak se připravoval nálet na ranžír Koterov, byl pro jižní oblast. Ten nálet, když to řeknu ironicky, pro malou chybičku navigace skončil tak, že to odskákaly vilové čtvrtě v ulicích Motýlí, Zahradní a Olšová. Před zhruba deseti lety jsme se snažili tam umístit památník. Ten tam tedy nakonec je. Je tam uvedeno přes 80 obětí a když jsme to zveřejňovali, tak se nikdo nepřihlásil, ale když se odhaloval, tak moje spolužákyně a kolegové říkali, že se tam ještě mohly připsat další a další oběti, které v důsledku náletu nepřežily.“
„Pak bych to chtěl porovnat s náletem na Škodovku. To byl poslední nálet 25. dubna. Ten byl náletem, kde nešlo o lidi, protože se o něm vědělo, většina lidí utekla. Zničení Škodovky bylo výrazné a Americe šlo o to, že to byl výrazný konkurent ve výrobě zbraní. Proto ji úmyslně rozbombardovaly. Když pak koncem května přijel Patton jako vrchní velitel západních vojsk, tak si to tam prošel, viděl Škodovku ve stavu, v jakém byla a tam prohodil svým kolegům, že to byla dobře odevzdaná práce. To je tedy pohled na třetí nálet,“ uvedl Bukovský.
Doubravecká opuštěná škola. (FOTO: Václav Fiala)
Memento?
Další promluvil Vítězslav Pilmajer, ekonom a aktivista: „Chceme si připomenout události, které mají určité souvislosti i k dnešnímu dni. Bylo tu popsáno, co se odehrálo 17. dubna a 25. dubna. Je třeba si vzpomenout dětských obětí ve škole, kde paní učitelka Zajíčková s 38 dětmi zahynula a staly se tak sakrální obětí konce druhé světové války. Cíl, Škodovy závody, měl skutečně strategický smysl, a nejen vojenský, ale i politický. I když někteří historici po roce 1989 ten politický aspekt rozporují. Piloti, kteří nalétávali na Škodovku, píší ve svých vzpomínkách o tom, že měli zákaz používat radarová zařízení na navádění bomb, takže mohli bombardovat pouze na základě vizuálního kontaktu. Pro některé to znamenalo několikrát se otočit nad Škodovkou a riskovat sestřelení. A skutečně bylo sestřeleno několik bombardérů. Ti, kteří to peklo bombardování přežili, těch 200 jednotek protiletadlových zbraní, tak hodnotili, že to nikdy nemohou proletět.
Vnímáte Izrael jako spojence České republiky?Anketa
Pilmajer pokračoval: „Moji rodiče mi vyprávěli věci, které zažívali v oblastech, které německý nacismus nazval sudetské oblasti, protože historicky takové oblasti neexistují. Moje rodiče a prarodiče, žijící v Pošumaví, na Domažlicku mi jasně vyprávěli, jak to všechno probíhalo, když se tu hovořilo o bombardování Škodových závodů. Je třeba si uvědomit, že američtí hloubkaři, kteří ostřelovali lokomotivy, tak nezasahovali jen lokomotivy, ale i osobní vlaky. Protože moji prarodiče žili blízko trati, a to mám opět z osobního jejich vyprávění, když zastavil vlak vedle jejich domku, přiletěl hloubkař a ostřeloval tento vlak. Když si všimnete tohoto příměru, toho, co se děje dnes na Východě a co se dělo v roce 1945, kdy i Západ a západní experti hovoří o tom, že Rusové se vyhýbají lidským cílům, že když útočí, tak útočí na jasné technické cíle. Na rozdíl od ukrajinské armády, která plošně bombarduje a ostřeluje civilisty. Tady vidíme určitou paralelu a nemorální aspekty války, která byla vedena a která je vedena i dnes.“
Který z předních lídrů má vaši největší důvěru?Anketa
Doba válčných zločinců
Posledním řečníkem byla Eva Novotná, mluvčí občanské iniciativy Ne základnám, signatářka mnoha mírových petic. Tou poslední je petice proti výstavbě logistického centra armády ČR pro potřeby armád členských států NATO v Plzni-Líních. „Bombardování jsem na vlastní kůži nezažila, ale naši starší sourozenci, rodiče, učitelé, ti to zažili. Mnozí zažili i koncentrační tábory. Při poplachu byl tenkrát okamžitý přesun do krytu, ale kam bychom šli dnes? To nevíme. Matka mého manžela žila v roce 1945 v Plzni. Nechtěla o těch hrůzách, co občané města zažívali, nikdy mluvit.“
„Před pár lety natočili Dánové film o bombardování školy, na kterou dopadnou bomby omylem. Bombardování školy je válečný zločin a ten, kdo to provedl, by měl být souzen podle válečného práva. Jakákoliv válka je zvěrstvo. A bombardování jako omyl je zločin militantních válečníků. Některé nálezy nevybuchlé munice jsou nebezpečné i po desetiletích. Ti, kteří chtějí válčit, podle svých vlastních slov jsou ve válce, nerespektují lidská práva, pohrdají mezinárodním humanitárním právem a pohrdají lidmi. Takové jednání, jako je shození bomb na neznámý cíl, je válečným zločinem. Kdo z obyčejných lidí chce válčit a proč? To jen ti neobyčejní, jako například výrobci zbraní, obchodníci se zbraněmi, všichni ti, kterým válka přináší zisk. Jací hrdinovo jsou ti, kteří ty bomby shodili? Jak by se asi dívali do tváře rodičům, kteří jejich přičiněním přišli o své dítě. Jakou pravomoc a od koho mají všichni ti chciválkové? Půjdou sami válčit, nebo mají výjimku? Budou učit své děti zabíjet jiné? Mají od nás mandát k vyhlášení válečného stavu? Kdo za nás takto rozhoduje? Kdo přijímá zákony? Mezinárodní dohody proti vůli svých občanů. Víme, koho volíme? Mají všichni ve volebním programu válku?“ ukončila svůj projev a vlastně celé shromáždění mírová aktivistka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Václav Fiala
