Prvního proslovu se ujal ředitel Národního divadla Jan Burian. Připomněl slova, jimiž Vlastu Chramostovou vyzdvihovala divadelní kritika v dobách její vrcholné slávy v šedesátých letech. A zmínil se také o jejím navazování na toto období po roce 1989, kdy novou příležitost dohnat ztracený divadelní čas dostala právě v Národním. Ona sama si přála, aby právě na této scéně se konalo její poslední rozloučení.
„Málokdo ví, že v Národním divadle pracovala už podruhé, poprvé tu byla zaměstnána v době rekonstrukce už za normalizace, kdy ochotně souhlasila s nabídkou tehdejší vedoucí archivu Hany Konečné a popisovala pod cizím jménem fotografie hereckých kolegů,“ přidal Burian poměrně neznámou kapitolu v životě herečky Chramostové. Její životní příběh podle ředitele Národního divadla zanechal prosté, ale těžce vykoupené poselství: Být hercem je krásný a naplňující osud, ale jsou chvíle, kdy to nestačí.
Dalšího proslovu se ujal David Prachař. „Vážení smuteční hosté, dámy a pánové. Vlasta Chramostová by měla radost, že je vyprodáno, že jsou všechna místa obsazená, a taky by byla plná humoru, což byla do poslední chvíle. Rád bych poděkoval všem těm, kteří s Vlastou byli až do posledních chvil, kteří za ní chodili, dokonce vznikl takový adresář návštěv v pořadí, takže Vlasta měla tolik přátel, kolik si zasloužila. Když jsme připravovali představení Tři životy a jezdili jsme s Vlastou po její minulosti s Ivanem Rajmontem, který to představení režíroval, tak jsme dělali takové dotáčky a dostali jsme se až do Skryjí, do místa, odkud rodina Vlasty Chramostové pocházela. To bylo strašně dojemný, protože Vlasta tu vesnici nemohla najít. Jak to tak Vlasta dělá, tak teatrálně chodila po poli a hledala tu vesnici a říkala Ivanovi: ‚Tady to někde je! Ivane, kde to je?‘ a Ivan jako režisér se zachoval autenticky a začal dělat, jako že ví, kde to je. Režisér vždycky musí vědět, kde to je.
Nakonec jsme ten pomníček našli a tam byla dvě jména. Oldřich a Bohuslav a Vlasta se usmála a řekla: ‚Tak to jsou oni.‘ A představila nám svoje předky, kteří padli za první světové války, a byla na ně pyšná. Já si pak uvědomil, že když se narodíte a jmenujete se Vlasta a máte příjmení Chramostová, tak to není nic jednoduchého, protože v tom slově je obsažena vlast, chrám a most. To je dost neuvěřitelné. Maminka jejího tatínka se jmenovala Rosenbaumová, takže když si to složíme dohromady, tak máme vlast, chrám, most a růžový strom. No, a to byla Vlasta. Vlasta byla tohle všechno dohromady. Nemohla žít jiný život, než žila.
Rád bych si povšiml té její pauzy, když se na dvacet, více jak dvacet let odmlčela. V dnešní době, kdy furt hovoříme a kdy se snažíme smrt zaplašit slovy, kdy jsme chyceni do mediálních sítí, z kterých se asi nikdy už nedostaneme, což je škoda, ale taková je naše realita, tak Vlasta měla hrozný nadhled a vždycky se těm věcem smála. Když se s ní někdo setkal, tak ze sebe chrlila různé texty, které se naučila a které dokonale uměla. To jsme vždycky obdivovali. Ještě chci říct, že když se jmenovala Vlasta, tak že ve svém jménu měla obsaženého i Standu (Stanislav Milota, její manžel; pozn. red.). Tak to je další osud, s tím se taky už nedá nic dělat,“ popsal život Chramostové Prachař.
U mikrofonu následoval Jan Hančil, rektor Akademie můzických umění. „Před třemi lety, když Vlasta slavila devadesátiny, které si opravdu užívala, zářila vedle nádherné kytice devadesáti růží od Davida Prachaře a bavila společnost, ale v jednom okamžiku se zarazila, podívala se na mě a povídá, a ty Honzo, budeš mluvit na mém pohřbu. Vlasta byla mistrem slova, které se stává skutkem. Věděla, že slova mohou mít následky a v jejím životě taky měla, ale stálo jí to za to. S uznáním mluvila o lidech, kteří jsou ochotni za své volby a svá rozhodnutí platit. Zajímali ji také lidé po pádu, lidé, kteří si v životě sáhli na dno. Věděla o tom své. Ani ona neměla v životě nic zadarmo. Co jiným prošlo, ona zaplatila. Do posledního haléře, ale neměla to těm druhým nějak za zlé. Jejím bohatstvím byla štědrost a věrnost, tolerance i nesmlouvavost. Smysl pro humor a naprostý nedostatek sebelítosti.
A teď by firma MiChr výstražně zablikala, že začínám být patetický. Ano, možná. Ale nebyl ten Vlastin příslovečný patos rovněž schopností dát zaznít myšlence tak, aby přesáhla práh obyčejnosti a dosáhla z jeviště až na druhou galerii? Patos je řeč, která sdílí pohnutí. A má také druhého k něčemu pohnout. Nejspíš k nějakému činu. Vlastin patos nebyl falešný. Věděla o něm, používala ho vědomě, a když bylo třeba, uměla zahrát naprosto střídmý psychologický detail,“ rozpovídal se a následně ještě zmínil pocity ostychu jaké měl, když dělal s Vlastou poprvé jako režisér. „Věděla spolu s Vladimírem Holanem, že co je bez chvění, není pevné,“ zakončil Hančil proslov.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: tle
