Dnes je 17.7.2018, svátek má Martina
26°C Dnes 19°C Středa 23°C Čtvrtek
EUR: 25,815 USD: 22,050 Další měny

Chartistka z domku u trati. Jak komunismus ničil lidem životy, i když byl sám v posledním tažení

Když chce člověk zůstat poctivý a rovný, musí se umět něčeho vzdát. Jiřina Čechová se toho pravidla drží: za komunismu nebyla ve vězení, není známá disidentka, „jenom“ žila slušně a snažila se dělat smysluplné věci. Za to ztratila zaměstnání gymnaziální profesorky, obtěžovala ji StB a musela se vzdát představ o kariéře.

 

                                                             

V době komunistického převratu v únoru 1948 bylo Jiřině Čechové teprve deset let: „Vzpomínám si, že otec byl tehdy nervózní, že jsem se ptala, co má za starosti, a že mi maminka řekla: Víš, komunisti by nás chtěli prodat Rusům. Ale to Beneš nedovolí.“

Beneš to ovšem dovolil a tatínek Jiřiny Čechové za půl roku zemřel, praskla mu aorta.

„Před smrtí nám říkal: Bude to trvat nejmíň dvacet let, ale my se z toho dostaneme! Když potom přišel osmašedesátý, máma jásala: Akorát těch dvacet let! Jenomže se ukázalo, že to bude dvacet let ještě jednou…“

Po základní škole pokračovala Jiřina ve studiu, přijali ji do Znojma na gymnázium – měla štěstí, protože prý tamní studenti vcelku bez obtíží propluli krutými padesátými lety.

Po maturitě (1955) nastoupila na pražskou Filosofickou fakultu UK. Začala studovat historii – a jelikož jí byly nepříjemné komunistické manipulace, raději přestoupila na archivnictví, o němž předpokládala, že bude jako obor svobodnější.

Když se po pár letech (1965) uvolnilo na znojemském gymnáziu učitelské místo, změnila Jiřina Čechová povolání a po práci ve znojemském archivu nastoupila jako pedagožka. Těšilo jí to, říká, že v uvolněnější atmosféře přicházejících reforem mohla učit svobodně a držet se pravidla, že propaganda do školy nepatří.

Změnit Stranu zevnitř

Pražské jaro 1968 vítala s nadějí, dokonce tehdy vstoupila do komunistické strany, což odůvodňuje tím, že chtěla – se značnou mírou naivity – přispět k rozšiřování svobody; v KSČ zůstala jen jeden rok.

Tvrdá normalizace začala pro Jiřinu Čechovou už na jaře roku 1970, kdy byla vyhozena ze školy. Prověrková komise prý tehdy položila učitelům několik zásadních otázek: Souhlasíte s dokumentem 2000 slov? Souhlasíte s politikou současné vlády? „Na to první jsem odpověděla kladně, na to druhé záporně,“ říká.

Podobně se k věci postavilo i několik dalších profesorů. Všichni byli propuštěni. Nepřekvapivě se ukázalo, že kvůli špatnému kádrovému profilu ji v nejbližších letech nečekala dobrá, respektive žádná profesní budoucnost: nejdřív odečítala plynoměry, pak dělala v Brně pradlenu, pracovala v různých brigádách, až do roku 1975. To se jí ozval známý (rovněž postižený normalizačními čistkami) a zařídil jí místo účetní na Vysočině.

Svobodná Evropa v hospodě

Onen známý se jmenoval Miloslav Kabelka, Jiřina se za něj provdala (nechala si své jméno) a brzy čekala dítě. To byla další rána, protože těhotenství nedopadlo a téměř ji stálo život; brzy se jí ale narodil syn Vojtěch. Manželé tehdy pracovali v hospodě v Horní Cerekvi, a tam jim také začaly potíže se Státní bezpečností:

„Každý den jsme poslouchali Svobodnou Evropu a několikrát tam opakovali text Charty 77. Manžel uměl těsnopis a hned si ten text zapsal. Pak jsme to rozdali několika známým, s kterými jsme si taky půjčovali zakázané knihy a různé strojopisy,“ vzpomíná Jiřina Čechová.

V březnu 1978 dostala Jiřina i její muž předvolání na StB, zřejmě kvůli udání. Politická policie je obvinila z rozšiřování Charty. Jiřina v té době také tajně překládala z němčiny různou zakázanou literaturu, mimo jiné i román Farma zvířat George Orwella. Estébáci nakonec pouze sepsali protokol a nedošlo k žádné obžalobě.

Přesto pokračovaly drobné potíže s úřady i u manžela v zaměstnání, na konci roku 1979 se proto Jiřina Čechová s Miloslavem Kabelkou a synem přestěhovali do strážního nádražního domku ve Starči, kde žili téměř deset let. Miloslav pracoval na železnici a vzhledem k tomu, že Jiřinu by sotva někde zaměstnali, rozhodli se, že zůstane v domácnosti a společně budou obdělávat drážní políčka. Pořídili si ovce a koně.

Domek stál v ústraní a StB jim na čas dala pokoj. Jiřina Čechová na tu dobu vzpomíná jako na vcelku příjemný čas, kdy si mohla žít chudě, ale po svém: „Asi nikdy v životě jsem se tolik fyzicky nenadřela, ale těšilo mě to. Měla jsem v sobě klid.“

Estébák, co se bál koní

V roce 1987 se Jiřina Čechová zúčastnila pietního aktu u hrobu TGM, který zorganizovala Charta 77 při příležitosti padesátého výročí Masarykova úmrtí. Vůbec poprvé se osobně setkala s disidenty:

„Seděla jsem s těmi lidmi na obědě, něco se tam probíralo a já jsem říkala: Ale já k vám nepatřím! Vedle seděl, pokud si vzpomínám, Rudolf Battěk – a opáčil: Přišla jste vzdát úctu Masarykovi, tak k nám patříte! Příští rok jsem se rozhodla, že pojedu na pohřeb Pavla Wonky a že tam podepíšu Chartu. Měla jsem pocit, že už jsem dlouho nic rozumného neprovedla a že je to potřeba, že se musím nějak zapojit.“

Dělala potom, co se dělat dalo, jezdila do Brna na disidentské diskuse, sbírala podpisy pod všemožné petice včetně výzvy k propuštění Václava Havla z vězení, účastnila se nezávislých diskusí, cestovala do Prahy na demonstrace (sama, protože manžel byl vážně nemocný).

Tehdy se o ni StB začala znovu zajímat a dostala navíc „svého“ policistu. Chodil za ní, sledoval ji, naštěstí se prý bál domácích zvířat, která Jiřina s mužem chovali, a proto všechny dokumenty schovávali do konírny.

To jsi historik?

Na samém konci osmdesátých let (podle dnešních častých výkladů již mírných) čekala Jiřinu Čechovou série výslechů, zatčení a šikan. Tehdy také zjistila, že aby získala nárok na důchod, musela by odpracovat ještě pět let, jenže nesehnala práci ani jako uklízečka:

„Většina lidí na vesnici nám v podstatě fandila. Ale báli se. Když jsem pak měla dělat manuální práci, udržovat čistotu ve skladišti, tak mi vedoucí nakonec řekl, že mě nevezme, protože nechce mít oplétačky. Takhle to vypadalo.“

Pád komunistického režimu utkvěl Jiřině Čechové jako „strašně rychlá doba“. Všechno se pro ni změnilo, byla za Občanské fórum kooptována do tehdejšího Okresního národního výboru, ale protože netoužila po žádné funkci, vrátila se hned v prosinci 1990 zpátky na gymnázium. Učila dalších šestnáct let.

Ze současného politického vývoje a z úpadku politického života je rozčarovaná: „Jistě, jsem zklamaná. Ale vždycky, když jsem zklamaná moc, říkám si: To jsi historik? To tě nepoučily zvraty, které v dějinách pořád přicházejí? To, co se teď děje, se bohužel dalo čekat… Něco se hroutí, nejen u nás, ale dosah té změny nejsme jako její aktéři schopni nahlédnout.“


Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Zadejte si poptávku zdarma, ušetřete až 40% z koncové ceny. Poptejte zdarma jakékoliv služby nebo zboží a získejte nejlepší nabídku! Poptávat můžete cokoliv, např. překlady angličtina, němčina, ruština, cestovní kanceláře, letenky, prodej a pronájem bytů v Praze, Brně, Ostravě, zateplení, stavební firmy, stavební materiál, klimatizace, solární systémy, stavební dozor, tepelná čerpadla, zednické práce, ubytování, jazykové školy, hypotéky, úvěry, reklamní agentury, tiskárny, autobazary, nová i ojetá vozidla a motocykly, náhradní díly, autodoprava, servisy, disky a pneumatiky, LPG, CNG, pojištění, leasing nebo například notářské a advokátní služby a mnoho a mnoho dalších oborů…

Poptávky zdarma se vyplatí, ale pamatujte, že nejlevnější není vždy nejlepší. Vybírejte podle referencí dodavatelů a za své peníze chtějte vždy to nejlepší, co můžete dostat.

Kategorie: Historie Domácí